Můžeš rozumět řeči svých snů - kniha Tušení malin

Jak to začalo

Kdykoli mi v životě bylo ouvej, pomohlo mi, když jsem mohla tvořit – kreslit, malovat, hrát divadlo. Až časem mi došlo, že tvořit potřebuju stejně jako dýchat. Protože kdykoli jsem to přestala dělat, dostavil se absťák a vnitřní dušení.  

Co je můj cíl?

Přeju si, ať je kniha, která vznikla z mých osobních zkušeností, povzbuzením pro snící, aby přijímali vzkazy snů do svého denního praktického života.  Pro psychoterapeuty, ať je výzvou vzít  pro práci k úzdravě svých klientů nejen sny, ale i tvůrčí nebo chcete-li  - umělecký  potenciál, který s sebou každý klient přináší. Pro arteterapeuty ať je podporou v prosazování jejich práce. Pro mě osobně bylo sepsání výzvou a potvrzením, že tvůrčí energie je základní silný proud, který provází můj život. Berme sebe a svoje potřeby více vážně, budeme sami sobě nejcennějším člověkem.

Výtěžek z vydání půjde na provoz Ateliéru dušetvorby Kvark, z.s., který se věnuje výtvarné podpoře lidí se zkušeností s psychologickou, terapeutickou a psychiatrickou zkušeností.

Detaily

Kniha Tušení malin (s podtitulem Záznam části individuačního procesu). Kniha pro ty, kdo jsou ochotni převzít zodpovědnost za svůj kontakt s tím, co nás přesahuje, je určena snícím i terapautům. Autorka prošla sérií snů, které v průběhu jednoho roku intenzivně konzultovala s jungiánským terapeutem, souběžně spontánně kreslila a kresby a kreslení spoludotvářelo psychické změny, které zapracovávala do svého života. Žádáme o podporu na sazbu a předtiskovou přípravu knihy, která má 50 stran textu. Pokud se podaří celkové vydání včetně tisku, výtěžek půjde na podporu Ateliéru dušetvroby Kvark, z.s.

... a ještě něco navíc, malá ukázka:

Předmluva.

Když umělec vytvoří dílo, ptají se diváci po zdrojích jeho inspirace. Když objevujete sebe sama, nemáte diváky – jen svoje oči, svůj pocit. Moje snové obrazy či kresby jsou pro některé zahlcující nebo děsivé. Já je však cítím jako obohacující a vstřícně nastavené. Záleží jen na úhlu pohledu.

Od února do konce roku 2016 jsem si zaznamenala 72 zápisů snů, mnohé z nich obsahují dva i více snů, souběžně vzniklo přes 100 spontánní kreseb, několik obrazů. Mnohé z nich pro mne byly a jsou velmi významné, pomohly mi pochopit souvislosti, odejít z nevyhovujících pracovních vztahů, pochopit mé pocity i vztahy v rodině, dodávají mi odvahu i upozorňují mě na úskalí praktického každodenního života.

Zdá se, že mě mé sny neopustí. Jsou při mně, pomáhají mi vidět souvislosti. Cítím, že nastal čas si přiznat, že jeden proces je u konce. Snad to byl opravdu individuační proces? Snad moje Anima a Animus opravdu žijí v jednom společném domě? Cítím se lépe a více doma v tom novém domě. Cyklus je zčásti uzavřen.

Dnes, rok po sepsání verze textu (dva roky od času snění), kdy se napsaný materiál ukotvil do definitivní podoby, přicházejí z nevědomí stále nové výzvy, obrazy a souvislosti, nové sny a symboly.

Už na celý život si v sobě ale ponesu stopy všech snových domů, které se vždy přizpůsobily mému stavu, a které tak věrně kopírovaly, co se ve mně děje. Nebo jsem snad já byla jimi tvořena a žita? Nesu si stopy všech vod, které zavlažovaly, nesly a někdy i zaplavovaly. Stopy všech rituálů, všech malých i velkých darování. Mohla bych analyzovat symboly, které mne ve snech provázely a jistě nadále provázet budou. Mohla bych pitvat každý obraz a každou možnou souvislost. Jediné, kam by mě ale tato cesta zavedla, je, že bych se snažila intelektem uchopit něco, co je nad ním. Stejně jako stát na kopci a snažit se pochopit smysl hradu na obzoru tak, že budu vkládat materiál, z něhož je postaven, zrnko po zrnku pod mikroskop. Ale hrad tu stojí jako součást krajiny, tady a teď. I jeho čas přijde, i jeho zrnka časem vítr roznese po kraji. Jeho pevné a bezpečné zdi a hradby přenechají svou solidnost procesu a času. Ale teď, v tuto současnou chvíli, existuje on tam a já tady, jsme tu pro sebe.

V Brně 7. ledna 2018

Kdo jsem?

Jsem tvůrčí bytost, neoddělitelně. Byly doby v mém životě, kdy jsem byla velmi nespokojená s tím jak žiju a tak jsem to začala měnit. Poznala jsem ale, že život není jen nikdy nekončící růst, ale že jde spíš o zrání, ochotu a připravenost přijmout, že jsou i věci a souvislosti, které v životě svojí energií ani vůlí nezměním. 

Jsem  arteterapeut, ráda bývám lidem průvodcem na životních křižovatkách. Při této práci využívám svoje zkušenosti z vlastní výtvarné tvorby - nikdy jsem nechodila ani na LŠU, takže osobně umím kreslit jen tak, "jak mi zobák narost´", ale zjistila jsem, že mám jistou citlivost k souvislostem, kterou znám z procesu tvorby. Živím se ale hlavně vzděláváním dospělých, jsem sociální pedagog. Vlastní výtvarné tvorbě se věnuji od roku 1997.

Proč to dělám?

Protože čas je relativní a kdo ví, kdy se ve vesmíru kdo s kým zase potkáme:)..?