Vydejme spolu knihu povídek pro všechny milovníky zvířat! Humorně laděné příběhy ze života paničky Aleny a její psí parťačky Bonnie. Zažívají spolu nejen situace, které zná důvěrně téměř každý pejskař, ale i ty, které by raději neznal nikdo...
Autor: Alena Kučerová
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 14.10.2017 v 08:25.
Chce se mi říct, že to začalo vpádem Bloncky do naší rodiny. Ale ne. Začalo to už mnohem, mnohem dřív. Psi mě provází celým mým životem a lásku k nim mám v sobě snad od narození. Ale Bloncka... Bloncka je jiná. Je tak jiná, než všichni ostatní psi, které jsem kdy měla, že jsem začala psát naše příhody do jedné skupiny na Facebooku. A pak se to rozjelo. "Založ si vlastní stránku, tady se to ztrácí v ostatních příspěvcích." Založila jsem stránku. "Vydej knihu, bude to trhák!" Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli to mám zkusit, ale podpora lidí z mé stránky je tak veliká, že jsem tady...
Získat prostředky na úhradu vydání knihy.
Ráda bych se s vaší pomocí pokusila o splnění svého snu. Snu o vlastní knize povídek "Můj život s Blonckou", která bude rozdávat úsměvy. Cílem vydání mojí knížky je vnést mezi lidi trochu víc humoru, radosti a dobré nálady. Toho totiž není nikdy dost! A jen tak mimochodem: Všichni dobře víme, že to, co se stane druhému, je ta největší legrace!
Pomozte nám získat prostředky na vydání knihy a my vám budeme vyprávět příběhy z našeho života. Někdy z pohledu mého, jindy z pohledu Bloncky. Každá máme totiž úhel pohledu na vzniklé situace úplně jiný. A že se u nás dějou věci! Třeba tenkrát, když si Bloncka udělala tenhle záznam ve svém deníčku...
Milý deníčku,
motivace je velmi důležitá!
Každého motivuje k maximálním výkonům něco jiného. Jí třeba osminoh.
Hrabala se v kotelně a já jsem jí pomáhala. Tam ti je věcí! A těch pachů… třeba takový lyžáky, to bylo! S těma bych klidně i spala! Vyštrachala nějakou velikou krabici a vlekla si jí domů. Já jsem si vlekla lyžák, ať máme teda každá něco. Ale zakázala mi to! Musela jsem ho vrátit. Proč ona může a já ne? Tak jsem se jí za trest na schodech motala pod nohy tak úspěšně, že se o mě málem dvakrát přerazila.
Krabici položila v obýváku na zem a začala jí otvírat. Moc mě zajímalo, co tam má, takže jsem dovnitř narvala hlavu dřív, než ona ruce. Byl tam. Osminoh! Žádnej drobeček… a hnal se ven. Jakmile ho zblejskla, zaječela a předvedla něco, co bych nikdy nevěřila, že je s její tělesnou schránkou vůbec možné. Jen tak z fleku hupla na stůl! Tomu se říká motivace, panečku! Stůl zaúpěl a měl co dělat, aby se mu nohy nerozjely. Hlavně, že já si tam nesmím položit ani čumák! Zatímco ona, stojíc na stole deklamovala nějaké hodně vulgární rétorické cvičení a otřásala se odporem, osminoh vyrazil na obhlídku nového prostředí. Byla jsem mu v patách! Rychlej byl, to jo, ale né tolik, abych ho nestihla postrkovat čumákem. Pak jsem ho zkusila olíznout… a rétorické cvičení se kapánek změnilo. Začínalo „Blonckooooo, ty dobytkuuuu! Ať tě to ani nenapadne…“ dál jsem jí neposlouchala. Neměla jsem čas. Osminoh se mi totiž přilepil na jazyk! Co teď s tím? Lochtal, potvora… a tak jsem skousla a polkla. No co už! Trocha proteinů navíc, no. Chuť teda nic moc, ale horší bylo, že ty jeho nohy mi nějak nešly sežrat a dvě se mi zasekly mezi zuby. Nejen, že mi z části visely z tlamy, ale pořád mě šimraly! Stůl znova zaúpěl, nebo spíš úlevně vydechl. Konečně se totiž odvážila dolů, ale pantem mlela furt. To jí najednou dech nedochází! Těsně podél stěny, jak jen nejdál to šlo, obešla krabici i mě a zmizela do kuchyně. Já jsem se zatím snažila zbavit toho šimrání tlapou. Nešlo mi to. Vrátila se vyzbrojena smetákem a kusem rohlíku. Vrčela pořád. Teď něco o tom, jakej jsem prasák a že už mi NIKDY nedá pusu. To jsem zvědavá, jak dlouho jí to NIKDY vydrží tentokrát. Rohlík mi hodila z dálky, jako psovi! No toto?! A ještě mi dala povel, že ho mám sežrat. Že jsem prej blbka a hubu bych si do krve rozškrábala. A ono to fungovalo! Nožky se po chvíli žvýkání nalepily na rohlajs a spolkla jsem to všechno, pěkně společně. Hurá! Ona zatím z dálky obhlížela krabici, a když sebrala dost odvahy, začala jí pošťuchovat smetákem, připravená znova hupnout na stůl. Už nic nevyběhlo.
Škoda, klidně bych se na ten její atletický výkon mrkla ještě jednou! To se totiž jen tak nevidí, taková scéna kvůli pavoukovi.
Současně s dosažením dospělosti se Bloncce zformoval i vlastní názor. A to na všechno! Neváhá se o něj podělit formou deníčku, ať se mi to líbí, nebo ne. Mít psa s vlastním názorem, není rozhodně žádný med. Kritikou nešetří a práskne i to, co bych raději udržela v tajnosti…
Já jsem... prostě já. Milovnice zvířat, žena pomalu nazouvající "páté gumy", manželka, matka, prostě obyčejná ženská. Ale o mně to zase až tak není. Důležité je, kdo je vlastně ta Bloncka.
Bloncka… kříženec Labradora, původním jménem Bonnie. Do mého života vtrhla jako uragán a stejně tak tam i řádí! Provedla jsem ji jejím dětstvím, ona mě provlekla svojí pubertou a společně jsme překročily hranici dospělosti. Já doufajíc, že se snad trošku zklidní, ona natěšená, že to konečně pořádně rozjede…
Dala jsem slib, že to zkusím.
Komentáře