Bedekr, který nechodí okolo horké kaše, popisuje Kubu v její nepřikrášlené kráse i ošklivosti a jako jediný vás připraví na každodenní situace, se kterými se na své karibské dovolené budete potýkat.
Autor: Milo Checo
Havana, Kuba
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 27.4.2017 v 17:04.
Jednoho pošmourného listopadového rána mě jako obvykle v 6:00 vzbudil řvoucí budík. Automaticky jsem ho vytípnul a chtěl si užít ještě chvíli klidu. Jenže to už moc nešlo. Věděl jsem, že mě čeká pár nepříjemných schůzek. Ještě se zalepenýma očima jsem zamžoural do kalendáře. Přecenění, úprava chyby v nabídce, workaround, pozdní dodání... jeden shity meeting za druhým a ani ve výhledu nic lepšího, ba naopak.
A pak přišla ta spásná myšlenka. Dám si voraz! Pořádně jsem ještě nevěděl kam a na jak dlouho, ale bylo mi jasné, že potřebuji změnu. A tak jsem si koupil letenky do Havnany...
Spousta mých kamarádů a známých se mě ptala na moje postřehy z Kuby. A tak jsem pro ně začal psát takový malý blog. A postupem času, se z malého blogu stal téměř dvouletý deníkový zápis historek a příběhů, které jsem tu zažil. A když jsem se poté vracel do zpátky do Čech, tak jsem k tomu celému vyprávění dopsal ještě cestovního průvodce. Ale nečekejte nic sterilního a odměřeného. Popsal jsem Kubu jaká je - tedy živelná, zpocená a hlavně muy caliente :)
První část, cestovní průvodce, je destilát toho nejlepšího, co se na Kubě dá zažít během dvou až třítýdenní dovolené. Řídil jsem se filosofií, že ten kdo jeden na Kubu poprvé, nepotřebuje detailní popis provincie Las Tunas, protože tam prostě chcípl pes. Tedy jedná se o stručný výcuc toho opravdu nejlepšího bez zbytečné omáčky. Rovněž jsem přidal řadu velmi praktických rad, které jsem v žádném jiném průvodci nenašel. A taky jsem knihu doplnil o odpovědi na nejčastěji kladené otázky, o kterých ostatní „cudné“ bedekry raději taktně mlčí.
V druhé části, jsem přidal vlastní příběhy, které jsem každodenně prožíval. Situace, ze kterých mi šla hlava kolem, momenty, které nikdy nezapomenu. Některé příběhy působí hodně syrově až bizarně, ale taková je prostě Kuba a já se rozhodl popsat ji, tak jak jsem ji vnímal a nijak nepřikrášlovat.
Tancování
Kubánci mají ve své DNA zakódován rytmus a lásku k tanci, stejně hluboko jako my v té naší máme slabost pro pivo. Jet na Kubu a nezkusit si alespoň jednou salsu nebo rumbu by byla věčná škoda. Takže jak na to?
Do salsa klubů se většinou platí vstupné v CUC. To aby tam nelezly socky a laciný šlapky. Pro našince je něco mezi 5 až 10 CUC příjemnou daní za to, že má po celý večer klid od slečen nabízejících všemožné druhy lásky. Pokud si chcete tančit, tak stačí stoupnout si blíže k tanečnímu parketu. Během chvíle vás vyzve k tanci někdo z komunity místních profesionálních tanečnic a tanečníků. I mě zvalo k tanci několik slečen, ale vždy stačilo odmítnout a nijak dál neprudily. Stejně to funguje i u dam. Tedy profi tanečníci možná naléhají o chlup víc, ale když slečna rázně odmítne, tak jdou za další. Pocaď nuda. Zajímavé to začíná být okolo půlnoci. Spolu s počtem vypitých drinků se totiž černí mistři a mistryně tance stávají pro západního turistu velmi atraktivním zbožím. A tak mezi dvanáctou a jednou ráno začíná licitace. Jedna moje kamarádka ze třídy mi vysvětlila, jak to chodí. Původně jsem totiž žil v představě, že turistky dostanou lásku zdarma. Což samozřejmě platí v případě mladých a svěžích kusů, které svého tanečníka maximálně pozvou na panáka. S přibývajícím věkem už i dámy musí zašustit dolarem. U turistů-pánů je to jasné, tam se platí vždy. Proces námluv je minimálně v těchto podnicích alespoň o chlup zábavnější než na Malecónu, kde na vás často hned v druhé větě vybafnou částku, za kterou pustí šášu do manéže.
V tančírnách obvykle tančíte s profíky jeden tanec, pak poděkujete a jdete tančit s jiným. Když o vás ale dotyčný jeví zájem, tak s vámi chce rovnou tančit druhý a pak i třetí. Samozřejmě během tance vám pomocí řeči těla a jasných pohledů naznačí, jaké má úmysly. A je pak jenom na vás, jak s tím naložíte. Co jsem se tak bavil s kamarády a spolužáky, tak jsem zatím neslyšel o nějakém incidentu, kdy by se turistkám (o turistech ani nemluvě) stalo něco proti jejich vůli. Důrazné NE většinou stačí. Ale co jsem tak odpozoroval, tak slečny, paní a babičky, kterým je všem ve víru tance a drinků najednou zpátky pětadvacet, toto slovíčko málokdy použijí. Stejně tak od seriózních pánů, šíleně oblečených strejců a dědečků nad hrobem je spíš než NE slyšet skřípění portmonky následované šustěním papírků. No není to krása :)
Kapitolou samou pro sebe jsou pak partneři. Nedejbóže, že turisté dorazí jako pár. Po prvním tanci si většinou muž, má-li alespoň špetku soudnosti, uvědomí, že další taneční dehonestaci nezvládne a kupuje si pívo. Samozřejmě s drahou polovičkou šijou všichni čerti a netrvá ani minutu a u stolu se objevuje profi tanečník. Velmi zdvořile se pána zeptá, zda může dámu pozvat na jeden tanec.
Žádostivému pohledu v očích partnerky nelze odolat. Pán svolí a má tak zaděláno na slušné žaludeční vředy. Celý večer pak totiž nedobrovolně pozoruje, jak jeho milou, toho času již řádně upocenou a udýchanou, roztáčí černí elegáni. Je to legranda, koukat na proplešlé čtyřicátníky, jak si nervózně hryžou nehty a ztrácejí i těch posledních pár chlupů, co jim na hlavě zbývá. Tohle vše dohromady tvoří neuvěřitelně pestrou a zábavnou mozaiku kubánských tančíren salsy, kterou rozhodně stojí za to zažít.
Komentáře