Vydání knihy s názvem "Holka divoká" o mém životě

Tak jako v různých koutech světa zapříčinily lidské činy negativní dopady na životy lidí, tak se začínaly objevovat snahy o zlepšení těchto stavů věcí. Například psychiatrická péče, která se nikdy příliš nevyvíjela (naopak se vždycky našel někdo, kdo jednal v úplném rozporu v tomto smyslu a ostatní ve strachu následovali) najednou získává svůj význam, což je jedině dobře.

S pomocí asistentek se mi podařilo napsat knihu o svém životě a ráda bych ji vydala dřív, než umřu. Chybí mi k tomu peníze na náklady spojené s tiskem. Ty, které mám, vynakládám na pečovatelky, abych nemusela do ústavu. Kniha má 120 stran , bylo by 1000 výtisků, ve formátu A5. Je to moc zajímavý příběh.

Pracuji v občanském sdružení DOBRÉ MÍSTO, které integruje osoby se zdravotním postižením do práce, která je zároveň užitečná na poli zdravotně-sociálním.

Snažíme se něco změnit na světě kolem sebe, abychom přinesli lidem pozitiva do života. Všímáme si sebe a druhých. Poznáváme se a snažíme se pochopit, o čem je život.

Monice Henčlové je 35 let. V šestnácti letech jí lékaři oznámili, že má roztroušenou sklerózu, později zjistili, že je to agresivní typ, se skrytou progresí. Řekli jí, jak to všechno dopadne. Poslala doktory do háje, odmaturovala, hodně zhubla a stala se modelkou. „Když už teda mám jednou skončit na vozíku, do té doby budu dělat modelku,“ říká Monika. A se stejnou rázností a elánem Monika už 19 let bojuje s nemocí, která ji nejen upoutala na vozík, ale učinila i zcela závislou na péči a pomoci druhých. Za ta léta si dokonce splnila několik dávných snů, cestovala, poznávala nové lidi, provdala se, rozvedla, našla novou lásku. Její příběh je opravdu výjimečný.

Monika Henčlová má nejen zajímavý život, ale i svérázné názory.

Mezi věkem a intelektem muže není přímá úměra. Tvrdím, že muž se intelektem dožije 13 let, pak tento stav léta udržuje a pak prostě umře.

Je fajn střídat chlapy, ráno je vykopat z postele a bytu a po osvěžující sprše vyrazit na nový lov. Muži jsou pouze ambulantní záležitostí a proč řešit jejich přání či potřeby.

Dámy, musíte pouze vymyslet, jak toho svého podnítit k aktivitě. Řeknu to drsně: „Chyťte ho za koule“, protože toto je jediný myslící orgán na těle vašeho drahého. Také funguje uvařit dobré jídlo, ale přiznejme si, to je moc práce.

Monika byla živé, svéhlavé a samostatné dítě, které si brzy dělalo všechno podle svého. Vyrostla z ní krásná dívka, která chodila na diskotéky a vůbec se ráda bavila. „Chlapy jsem celý život považovala za spotřební zboží. Už v 15 letech jsem pochopila, že s mužskejma je možné si hrát a oni jako kašpárci dělají, co chci. V sedmnácti letech se ze mě stala mrcha,“ komentuje Monika.

Slečna z Moravy se přestěhovala do Prahy i s jedním mladíkem, který nevěděl, co chce od života. Vzali se a uzavřeli dohodu: když se on bude o ni starat i ve stavu kvadruparetičky, bude ona shromažďovat finance, aby po její smrti dostal byt nezatížený hypotékou nebo alespoň z velké části umořenou. „Manžel si mě bral s vědomím nemoci a sliboval, že se o mě postará až do úplného konce. Kecal,“ říká Monika.

Po 17 letech diagnózy latentní těžce progresivní roztroušená skleróza byla Monika kvadruparetička, vážila 106 kg, ležela na posteli v tzv. plodové poloze, musela mít pleny a vypadala jako kus lidského masa nehybného a odulého. Manželovi začala být jako ženská odporná, posilňoval se alkoholem a našel si milenku. „To se dalo čekat, ale dost mě vytočil, že si ji vzal do našeho bytu a rozdává si to s ní ve vedlejším pokoji. Milenka mi pak napsala mail, že trpíme všichni tři, tak bych se měla obětovat, aby oni dva mohli byt šťastní. Přišli s nápadem, že já půjdu do ústavu, mé psí holčičky do útulku a byt se prodá, protože milenka potřebuje peníze. Zavolala jsem právníkovi, nadiktovala mu rozvodovou dohodu, on ji přeložil do právní řeči, a manžela jsem vyhodila,“ konstatuje Monika.

Monika do ústavu nechtěla, protože si představovala, že při dané péči tam velmi rychle a potupně skoná. Začala přes internet hledat osobní asistentky, říká jim dobrušky.

„Dobrušky jsou nedostatkové zboží, ale s vírou, vytrvalostí a internetem se dá vybrat a pak nechat svůj život v rukou jiných. Ale hlásila se mi divná stvoření, narkomani, alkoholici, bezdomovci a blbci těm podivným existencím vévodili,“ vzpomíná Monika.

Odměny dárcům na můj projekt jsou prezentovány a opatřeny kódy na externí stránce (viz. odkazy), kde: •Kódy začínající písmenem R označují grafiky Ondřeje Rubeše •Kódy začínající písmenem V označují grafiky Tomáše Vaňka •Kódy začínající písmenem K označují malby MgA. Blanky Jakubčíkové