"To je nádherný. Já si udělam jen tak pro sebe pár ilustrací." řekl táta u kafe, když dočetl pár kapitol. Zdeněk Světlík (1932) je vlídnej chlap s velkým srdcem a kdo jinej by mohl ilustrovat to, co je srdcem napsaný. A před pár minutami mi přišlo tohle...
"Jak se příběhy vršily do stránek a poetický nálady nebraly konce, měl jsem pocit, že nemohu chytit dech a začínám bloudit na bílých pláních severu a Polárku k orientaci nutně potřebuju. Ale pak přišel čas porozumění a teď vím, že už mi medvědí nemotoři a jejich lidští přátelé chybí. Díky – Jiří – za nové kamarády. Táta."
Já děkuju táto. Mam Tě rád.