Kniha: Chuck Norris a já

Moji milí dárci a podporovatelé. Jak již sami tušíte, projekt nebude úspěšný. Všechny Vaše finanční příspěvky se Vám vrátí. Ale přesto jsem Vám chtěl poděkovat, že jste do toho s námi šli. A taky se omluvit, že jsem se ke konci odmlčel. Panička už ke konci nestíhala psát každý den, protože jí bývalo špatně a taky se jí nakupila práce. Však jsem jí taky strhl prémie. Jednak  za to, že neposlouchá a jednak za to, že zanedbává své povinnosti. Mám však pro Vás jednu zprávu na závěr. Kniha bude, našel se totiž vydavatel. A já Vám garantuji, že paničku budu každý den popohánět k počítači, aby konečně rukopis dokončila, protože kniha o mně je to nejdůležitější, co je třeba udělat a ostatní věci snad může odložit, ne?!

A také jsem Vám chtěl napsat o našem výletu do Prostějova. Jezdím tam moc rád, protože lidi, za kterými tam panička jezdí, mě milují a chovají se ke mně jako k celebritě. Přitom jsou sami celebrity a oba by si zasloužili nosit na rukou. O to víc si vážím toho, že tam mohu jezdit. Když jsem přijel poprvé, nabídli mi dokonce, že mě vysadí na gauč sami, abych se nenamohl skokem. Tomu říkám servis. Jenže při naší poslední návštěvě mě zklamali. Představte si, přijdu tam a na gauči cizák. Nějaký bišonek nebo co. Prý na hlídání. Otočil jsem se na obrtlíku a chtěl jsem okamžitě ven. Panička si napřed myslela, že jako nutně musím, ale když jsem zamířil k autu, tak to pochopila. Pochopila, ale odmítla se mnou odjet. No chápete to? Dotáhla mě zpět k nim domů a musel jsem tam být s tím cizákem. Hrůza to byla. Donesli chlebíčky a nabídli šunku cizákovi i mně. Já jako šunku nejím, ale když ji ten cizák hltal, musel jsem taky. Donesli zákusek a zase jsem si musel vzít, protože cizák vyžebral i kousek zákusku. Povím Vám, návštěva na prd. Nakonec jsem to nevydržel a na cizáka štěkl. Panička mě slyšela štěkat za pět let jen dvakrát. Teprve potom konečně pochopila, že jsem opravdu znechucený a konečně se mnou jela domů. Ale trvalo jí to. Nakonec jsem jí ale odpustil, protože ne každý může být tak vysoce inteligentní jako já. A odpustil jsem i hostitelům. Už se zase moc těším, až tam s paničkou pojedu.

Přeji Vám krásné dny a užívejte života plnými doušky. Nenechte se ničím a nikým rozhodit a ať se Vám daří, v každém Vašem konání. 

Dlouho jsem se Vám neozval, protože panička vůbec nestíhá. V Rakousku jsem se hodně nudil, protože panička od rána do večera poslouchala přednášky. Nechápu proč? Za humny super kopečky, vedle fakulty řeka k plavání a panička sedí jako pecka v učebně a poslouchá něco v angličtině...  Navíc se opět potvrdila naše dřívější zkušenost s akceptací asistenčních psů v Rakousku. Je nulová. Panička měla v hotelu zaplacenou snídani, jenže obsluha nás odmítla na snídani pustit. Přitom to byl hotel, který akceptuje zvířata. Paničku stálo dost sil, než to uhádala aspoň na snídani v koutě, mimo prostor, kde snídali ostatní hosté. Mimochodem, všichni to byli její kolegové z konference a velmi se divili, proč se jich straníme. Navíc musela panička zaplatit 40 EUR za extra úklid, který ale neproběhl. Na to, že ji stálo ubytování 150 Eur včetně snídaně, je to docela dost. Komplikace nás čekali i při pokusu navštívit místní supermarket a zakoupit si něco na zub na zpáteční cestu. Ihned na nás volali ochranku. A ve vlaku nás samozřejmě nepustili do jídelního vozu, protože jsem pes a navíc jsem neměl ani místo, které rakouské dráhy inzerují na svých stránkách pro handicapované osoby, které doprovází vycvičený pes. Počítá se jen s vodícím psem. Nakonec panička zakoupila místenku i pro mě, protože ležet 7 hodin v uličce, kde na vás každou chvíli někdo ječí a šlape po vás, to je opravdu k nevydržení i pro Chucka Norise. Po návratu z Rakouska jsem hned jel do Prahy a potom do Olomouce, protože tam panička vyhrála nějakou soutěž. Za týden jsem s paničkou najezdil 2700 km. Oba proto odpočíváme. Mějte krásnou neděli.

Jste už napnutí, kam jsem nakonec s paničkou dojel? Jeli jsme nakonec až do Dornbirnu, který je asi 600 km za Vídní. Málem jsme tam ale nedojeli… Panička je dobrodruh a chtěla to dojít z Insbrucku pěšky. Tedy myslím, protože jinak si to neumím vysvětlit. Vystoupila se mnou z vlaku a nechala ho ujet. Pravda on ujel i dalším cestujícím, zřejmě podobným dobrodruhům jako panička, ale jen panička měla v tom vlaku náš batoh s jídlem, věcmi a taky bundu. Mezi všemi těmi lidmi v zimních bundách vypadala fakt divně jen v tričku a docela jsem se za ni styděl. Naštěstí se ukázalo, že to byla chyba rakouských drah a jedna hodná paní pomohla paničce sehnat její věci zpět. Najmula k tomu nějakého pomocníka od rakouských drah, který měl na hlavě červenou čepici. Jmenoval se výpravčí nebo tak nějak. Zřejmě nějaký rakouský hodný skřítek. Za hodinu nás s paničkou posadil do jiného vlaku a naporučil průvodčímu, aby se o nás postaral. Jeli jsme asi hodinu přes hooodně velké kopce a potom nám průvodčí najednou donesl batoh s jídlem i další věci, které panička nechala v tom předchozím vlaku. Myslím, že panička nakonec byla ráda, že jsme jeli vlakem až do cíle, protože ty kopce by nám trvalo překonat asi dlouho. Večer jsem byl z toho cestování tak utahaný, že jsem zalezl do pelíšku a spal až do rána.

Neděle, den klidu, odpočinku a nic nedělání. Proto taky neděle. A hádejte, kde jsem? Ve vlaku. Proč? Protože panička se zbláznila. Tedy asi, jinak si to neumím vysvětlit. Včera jsme byli na nákupech, potom jsme si zašli na pozdní oběd a při té příležitosti nasbírali na zahradě restaurace hromadu kaštanů. Vrátili jsme se pozdě odpoledne a panička slíbila, že jak uklidí nákup, hned vyrážíme na procházku. Ono jí ani nic jiného nezbývalo, protože nalezenci už seděli v autě a odmítali opustit pozice. Jenže potom paničce někdo volal a panička začala horečně něco řešit. Procházku si vůbec nevychutnala. Dostali jsme večeři a panička začala balit batoh. To jsem už začal tušit, že je zle. Nachystala totiž i moje konzervičky a když balí i konzervičky, znamená to, že jedeme víc než na jeden den. Nachystala si i kupu jídla pro sebe. Celou tašku a to nevěstí už vůbec nic dobrého, protože když jedeme do Prahy, panička si jídlo do vlaku nebere. Teď už vím, že jedeme do Rakouska. Rakousko znám, do Vídně jezdím často a kamarádi paničky dokonce po dvou letech prosadili na radnici ve Vídni, aby asistenční psi mohli na všechny vídeňské hřbitovy. Možná vám to přijde jako hloupost, ale když se panička živí paliativní péčí, docela často na hřbitovy chodí a těžko mě může nechat před bránou…Bohužel Vídeň jsme projeli a jedeme vlakem někam dál. Kam, to Vám prozradím zítra. Tak si užívejte neděli aspoň vy.   

Včera byl pátek, jenže jsem z toho neměl vůbec radost. Panička má tolik práce, že seděla u počítače celý den. Není s ní žádná zábava a já se nudím. A když se nudím, tak potom hledám zábavu sám. Našel jsem. Krásnou, velkou zábavu. Chlupatou, jen si začít hrát. Není nad to, když se pes může zakousnout do plyšáka a dát mu co proto. To je moje nejoblíbenější zábava. A jsem v trhání plyšáků opravdu dobrý. Umím plyšáka vykuchat za míň než jednu minutu. Jenže panička to neumí docenit. Vždycky brblá, že ten plyšák mi mohl vydržet dýl. Nechápu. Místo aby byla šťastná, jak jsem rychlý, tak brblá. A včera jsem našel velkou plyšovou sovu. Pravda, byla u paničky na stole, kam obvykle moje plyšáky nedává, ale říkal jsem si, že v tom pracovním zápalu mi ji asi zapomněla dát. Od toho jsem ale asistenční pes, abych si dokázal poradit v každé situaci. Nakonec jsem to vykoumal. Ona je totiž panička tak trochu nepořádná. No, trochu. Vlastně dost. A kupí si na stole různé hromady knih a papírů. To byla moje šance. Opatrně jsem se přišoural ke stolu, omrkl systém pyramid na jejím stole a potom jsem zatáhl za ten správný konec jednoho rohu pyramidy. Sesypalo se to všechno, i sova. Bohužel to ale taky udělalo hluk. Než jsem se stačil zakousnout sově do ucha, přiběhla panička a začala nadávat. Sovu strčila do skříně a zamkla ji tam. Ach jo. Aspoň že potom musela obnovit systém pyramid a k počítači se už nevrátila, protože zjistila, že je čas na večerní procházku. Snad se mi bude v sobotu věnovat víc.

Krásný víkend. 

Byl jsem s paničkou v Praze a panička měla nápad, že mi objedná plošinu do vlaku na nádraží, kde nejsou zvýšená nástupiště. Nápad to byl dobrý, protože vyskočit kolmo dva metry do výšky mne už zmáhá a v poslední době jsem opakovaně ze schodů spadl a panička mě musela chytat. Jenže panička netušila, že objednání plošiny bude akce na několik dnů. Panička ji objednala a poprvé jí volali 5 dnů před cestou, že si objednala špatný vagon, že vozíčkář nemůže jet třídou, kterou si objednala. Panička vysvětlila, že není na vozíku, že má asistenčního psa a plošina je pro něho. Paní si tedy oddechla a pravila, že nebude problém. Druhý telefonát následoval den před cestou, kdy se dotazovali, zda opravdu pojedeme. Panička cestu potvrdila. No a smršť telefonátů nastala v den cesty. Paničce střídavě volali z Regiojetu, kterým jsme měli cestovat a z Českých drah, které měly zajistit plošinu. Panička neustále dokola vysvětlovala různým lidem, že není na vozíku a pojede s asistenčním psem. Ve finále jí volala nějaká paní, že musíme být už půl hodiny před odjezdem vlaku na nástupišti, aby nás mohla s vozíkem naložit… Panička se už vozík nesnažila vyvrátit a jen nesměle namítla, že vlak přijíždí do stanice deset minut před svým odjezdem a že tedy ani nebude kam nakládat a paní ji seřvala, že to není její problém. Chudáci vozíčkáři, pro ně musí být cesta vlakem snad náročná jako expedice na Měsíc. A víte, jak to dopadlo? Nakonec jsme přišli k vlaku, požádali o plošinu, která stála na druhém konci nástupiště, a stevard pravil, že na psa plošinu nebudou tahat, vzal mě do náruče a vynesl až na místo ve vagonu. Chytl jsem strašnou paniku, protože jsem měl strach, že mě chtějí unést a panička se mi ztratí. Už nikdy víc. Takový stres, fuj. Poslední telefonát panička přijala asi minutu před odjezdem. Volali jí z Regiojetu, že vlak odjede bez nás, protože jsme se nedostavili k plošině. Zřejmě se diví ještě dnes, když jim panička suše oznámila, že sedí ve vlaku i s vozíkem, pardon, se psem. Děkujeme za příspěvky a mějte fajn den.

Ve středu jsem jel s paničkou do Prahy do práce. Nechtěl jsem ani snídat, stál jsem u dveří a dával jsem jasně najevo, že dnes jedu s ní, i kdyby se dělo cokoli. Naštěstí tatínek paničky je filuta a než si panička načesala hlavu a namalovala obličej, už jsem seděl připoutaný v autě a tatínek paničky se mnou vyjížděl z garáže. Panička mi pro změnu vzala snídani sebou do batůžku, protože ví, že když se nenasnídám, tak je mi potom špatně.  Jeli jsme mimořádně Leo expressem. Seděli jsme v jiné části vlaku, protože místa pro invalidy byla už obsazená. Stevard nás usadil na místu pro kočárky a za tímto místem je vyhrazená část pro dětské cestující. No katastrofa. Všechny dědičky se během pár desítek minut vystřídaly u naší sedačky. Já jsem chtěl snídat, jenže když na mě někdo čučí, tak mi nechutná. Navíc mi stevard donesl našlehané mlíčko, které mi panička objednala jako omluvu za ten včerejší den a já jsem si ho nemohl dát, protože jak mi ho nalila do misky, dětičky začaly mlaskat, vztahovat ručky a vypadalo to, že taky mají na mlíčko zálusk. A já jsem slušně vychovaný, tak jsem čekal, až se dětičky obslouží a trošku mlíčka si z misky usrknou. Nikdo si ale nedal, asi ještě neuměly pít z misky nebo co. Nakonec panička musela maminky požádat, jestli by se mohly vrátit se svými dítky na místo, že by chtěla pracovat a já už se taky nechci mazlit. To zabralo a konečně jsem se mohl v klidu nasnídat a vychutnat i mlíčko. Pohoda trvala jen chvíli. S blížící se Prahou se začali lidi trousit na WC, a protože se tvořila fronta, lidé si krátili čekání konverzací s paničkou na téma, co jako ten pes umí. Uff. Panička to zopakovala snad patnáctkrát. Nakonec jsme dojeli nějak do Prahy, trošku pobyli v práci a vydali jsme se do našeho útočiště v Praze. Večer jsem při procházce zkontroloval kačeny a labutě, pokecal s pár kámošema a nakonec jsem si těsně před spaním s paničkou přečetl stav konta našeho projektu. Děkujeme.

Dnes vám musím žalovat na paničku. Nechala mě včera doma samotného a odjela někam se svým tatínkem. Vstávali jsme kvůli nim všichni brzy, za tmy a deště jsme se museli venčit a potom nic. Panička popadla batůžek, ale moje misky a vodítka nechala na stole, pohladila mě a zavřela mi před nosem, tedy vlastně před čumákem. Zůstala se mnou doma jen naše zvířecí parta a maminka paničky, ale to mi nijak nepomohlo. Taková zrada! Já jsem přece asistenční pes a jezdím všude s paničkou, já nejsem nějaký vořech, co zůstává doma. Maminka paničky mě sice chlácholila, že to muselo být, protože panička prý se svým tatínkem jede za panem doktorem, který nesnáší psy, ale to mi bylo šumafuk. Jak nesnáší psy?! Asistenční psi přece mají výjimku! Urazil jsem se do hloubky své psí duše, odmítl jsem úplatek ve formě našlehaného mlíčka a při první příležitosti jsem utekl ven na dvorek a lehl si k bráně. Panička si určitě za chvilku uvědomí svoje pochybení a vrátí se pro mě. Nevrátila. Ležel jsem tam 5 hodin, v té zimě a dešti. No, dešti ne, protože přestalo pršet, ale stejně. V pondělí mě bolela ta tlapička a ona si mě dovolí nechat doma. Když ale přijela a viděl jsem, jak byla moc smutná, že jsem musel zůstat doma, tak jsem jí odpustil. Vyskočil jsme na ni a muchlali jsme se aspoň 5 minut. Panička na sobě měla nový svetr, docela drahý a já jsem jí zatrhl pár oček, jak jsem se s ní mazlil, ale panička mi to odpustila. A povídala mi, že ten pan doktor opravdu nemá rád psy, že jsme tam společně už byli a museli jsme sedět na chodbě a tatínek paničky k němu musel jít sám, jenže tatínek paničky právě potřeboval, aby panička šla s ním.  Jo, jo, vzpomněl jsem si na něho a odpustil jsem paničce, i když jsem trpěl dost. Panička nás potom ještě vzala za odměnu  všechny odpoledne na naši oblíbenou procházku k zámku, kam moc nechodíme, protože tam bývají jiní psi se svými páníčky a naše nalezená fenka se moc bojí jakýchkoli jiných lidí a psů. Včera jsme ale potkali jen jednoho pejskaře a panička naučila během léta tu nalezenou fenku, aby se k ní schovávala před nebezpečím do náručí, takže to teď vyzkoušela a šlo to. Jupí, budeme zase chodit k zámku častěji. Večer jsem se zavrtal s paničkou do našeho pelíšku a ona mi přečetla, že nám přispěli další dárci na náš projekt. Moc děkujeme.

Včera jsem byl s paničkou u dalšího zubaře, protože ji ten zub bolí dál. Ale stále nechce jet do Brna, k tomu mému zubařskému frajerovi. Ten její zubař chvilku vzdychal, potom někam telefonoval a nakonec nás poslal k dalšímu zubaři. Panička mě vláčela z ordinace do ordinace a mě začala bolet noha. Když mě bolí noha, je jasné že nemohu chodit, ale panička mě odmítla nosit. Nechápu proč?! Když někoho bolí zub, tak má přece obě ruce volné a může nosit svého miláčka, který je těžce nemocný a nemůže chodit. Vláčel jsem se za ní a všichni mě litovali, že kulhám. I pan zubař litoval jen mě. Paničce se do pusy podíval jen zběžně a napsal jí nějaké léky. Ale mě, mě hladil aspoň půl hodiny. Noha mě bolela tak, že jsem nemohl ani nastoupit do vlaku a musel mě vynést stevard. Kluk jeden šikovná, celkem mu to šlo. Myslím, že se do vlaku nechám vynášet už napořád. Domů jsme se vrátili až pozdě večer, pršelo a bylo škaredě. Panička nás všechny chtěla vzít na venčení ven, ale nikomu z nás se nechtělo. Navrhli jsme jí, že když potřebuje jít ven, tak ať jde, že mezitím jí podržíme místo u televize. Když držíte někomu místo, logicky ho nesmíte opustit. Proto jsme se ptali maminky paničky, která zajišťovala večeři, zda by se večeře nemohla podávat u televize. Mimořádně samozřejmě, kvůli paničce, která měla potřebu trajdat venku. A taky kvůli mé zraněné nožičce, protože od televize je to k miskám daleko. No, neprošlo to. Ach jo. Tak přeji aspoň vám, ať vás doma hýčkají a nosí na rukou.

V neděli paničku začal bolet zub. A ne ledajaký zub. Začala ji bolet osmička, zub moudrosti. To bude asi tím, že má tolik škol. Já mám totiž ještě víc škol než ona a zuby mě zlobí každou chvilku. Před dvěma lety si maminka paničky všimla, že nějak špatně koušu a donutila paničku, aby mě vzala na veterinu. Můj pan doktor se mi podíval do tlamy a řekl, že mám na jednom zubu kaz. Jenže můj pan doktor není specialista na zuby, tak nám doporučil vyhlášeného zubaře na veterině v Brně. Panička mě objednala a jeli jsme tam. Brněnský pan doktor si mě získal, protože mě nenutil postavit se na vyšetřovací stůl  a vyšetřoval mě v kleče na zemi. Jenže jen co koukl do tlamy, hned začal volat ostatní, donesli si foťák a mumlali něco o odborném článku a velké vzácnosti. Myslel jsem si, že mluví o mně, protože já jsem velká vzácnost, ale mluvili o mých zubech. Neměl jsem kaz, bylo to mnohem horší. Prý něco ze stresu. Tomu jsem věřil, protože stresu já mám s paničkou dost a dost… Nakonec mě pan doktor musel operovat, panička musela rozbít prasátko, aby to zaplatila a musel jsem jezdit za panem doktorem dost dlouho na kontroly. Teď už mám zuby v pořádku, ale musím si dávat pozor, abych nekousal něco moc tvrdého. Myslel jsem si, že panička tedy pojede do Brna za mým panem zubařem, ale jela jinam. Moc jí nepomohli, zub jí bolí dál a není s ní žádná legrace. Asi ji budu muset připomenout, že největší borec přes zuby ordinuje v Brně a hlavně, nebude muset sedět ani v křesle, pan doktor ji vyšetří i ve stoje u dveří. Jen nevím, jestli má panička doma další prasátko na rozbití. Já totiž to svoje určitě rozbíjet nebudu.

Sobota utekla strašně rychle. Na zahradě bubnují o zem ořechy, takže je musím s paničkou a jejím tatínkem sbírat. Máme dva ořešáky. Jeden je super, jeho oříšky mají skořápky tenké a jdou loupat velmi lehce. Nevýhodou je, že na ně chodí i ptáčci a veverky. Když byl ořešák menší, stačili ho sklidit zvířátka sami. Teď je už jako dům a zbyde i na nás. Druhý ořešák je starší, mnohem větší, ale má ořechy s velmi tvrdou skořápkou. Jádra se musí ze skořápky rýpat nožem. Výhodou je, že tyto oříšky nikdo nesbírá a navíc je už nemusíte ani mlít, protože díky dolování jader ze skořápky po milimetrech z nich máte hned ořechový prášek. Tatínek paničky ale tyhle oříšky loupe na zimu ptáčkům. Něco vyloupe a něco jim nechá ve skořápkách, aby si to vyzobali sami. Musel jsem taky pomáhat sklízet jablka, ale to dělal jen tatínek paničky, ona se zase válela u počítače a něco do něho datlovala. Odpoledne se šlo na pravidelnou procházku. Celé léto jsme jezdili na odpolední procházky k řece autem, aby nás nepopálil asfalt a taky abychom se cestou k vodě nepřehřáli. Teď už je jiná trasa, podzimní a tam se chodí pěšky. Jenže nám se včera nechtělo, navíc u řeky jsou vždycky nějací kámoši, takže jsme všichni čtyři stáli u auta tak dlouho, až nám tatínek paničky otevřel a jelo se autem zase k řece. Když nad tím tak přemýšlím, možná by se mohlo na procházky jezdit jen autem, ani bych nevystoupil a jen bych z okna kynul na pozdrav. I když to bych zase nemohl přečíst novinky na rohu u splavu a nemohl bych odepsat kámošům. Ne, radši budu chodit po svých. Navíc mi tatínek paničky chystá do auta nějaké vylepšení, myslím, že to bude šlehač mlíčka. Včera totiž pořád chodil okolo auta, něco si mumlal a chvílemi si lehal před auto. Takže je to jasný. Na přední nápravu přivaří šlehač, trubku natáhne k zadní sedačce a přidělá mi tam misku a tlačítko na ovládání. Jupí. Krásnou neděli a děkujeme s paničkou za podporu.

Na svatého Václava jsou hody ve vesnici, kde žije strejda paničky. Kde jsou hody, jsou obvykle i kolotoče. Panička na kolotoče chodila jako malá každý rok. Teď je už poněkud přerostlá, ale na kolotoče chodí ráda pořád. Ale aby to nevypadalo hloupě, jezdí na kolotoče s neteří.  Já kolotoče nesnáším. Za prvé tam řve hudba tak, že jsem okamžitě hluchý a za druhé na kolotoč s paničkou nemůžu. Včera vyrazila panička taky a samozřejmě, že vlezla i na kolotoč, i když je neteř už velká a doprovod nepotřebuje. Zblbla i svoji sestřenici, která byla na kolotočích se svými dvěma dcerami. Přál bych vám ten pohled. Nejdřív vlezly holky na horskou dráhu. Ale ne tu velkou, jenom takovou tu malou, vesnickou. Panička se narvala do jednoho vozíku se sestřenicí… Naštěstí její sestřenice je štíhlá, jinak by vozík explodoval. Byly tam namačkané snad ještě více než ve čtvrtečním vlaku z Olomouce. Mělo to ovšem i jednu výhodu. Byly napresované do vozíku tak, že se nemusely ani držet. Potom vyrazily na velkou houpačku a hned vzápětí si koupily jízdu na autíčcích. Jezdila jen panička, její sestřenka a jedna její dcera. Autíčka totiž jezdila pomalu, takže neteř i druhá dcera takovou trapárnu odmítly. Panička má ale talent na dělání rozruchu, takže když chvíli po začátku prohlásila, že to jede jako na D1 ve špičce, kolotočář poprskal kávou hned několik okolostojících lidí. Ve finále vyrazila panička na velký řetízkový kolotoč. Kolotočář musel na protilehlou stranu posadit hned několik dětí, jinak měl z kolotoče šikmou věž v Pise. Trapas to byl ale stejně, protože když se kolotoč dotočil, odešla panička málem se sedačkou na zadku… No co vám mám povídat. Opravdu jsem moc rád, že to mám za sebou a na rok bude od paničky zase klid. Jediný světlý okamžik včerejšího dne tak byla noční procházka, protože jsme se vrátili domů až za tmy. Ve tmě je všechno zajímavější a dobrodružnější. Když nad tím tak přemýšlím, měli by za rok povolit paničce kolotoče pouze za tmy. Mějte fajn sobotu.

Včera byl sice čtvrtek, ale protože dnes slavíme statní svátek, je volno. Získali jsme tak všichni prodloužený víkend. A prodloužený víkend znamená masakr ve vlacích. Možná i v autobusech, ale těmi s paničkou nejezdíme, nemohu to tedy posoudit. Panička se včera na poslední chvíli rozhodla, že potřebuje zajet odpoledne do Olomouce. A nebylo už ani místečko v mém oblíbeném Regiojetu. Nebylo místo ani v Leoexpressu, i když ten už tak rád nemám. Musím v něm ležet hned u dveří a v létě tam není klimatizace a v zimě tam zase není topení. Ale zpět k naší cestě. Zbyly nám České dráhy. Do Olomouce to ještě šlo, ale nazpátek jsem myslel, že přijdu o život. Panička sice koupila místenky, ale stejně to byl boj. Když jede vlak ze zahraničí, obvykle ze Slovenska, nejde rezervovat místo pro handikepované. Nevím proč, protože vždy na něm nakonec sedíme, ale rezervace zkrátka provést nejde. A nejde si ani vybrat konkrétní místo. Je to tedy taková sázka do loterie a často nedopadne dobře. Sedět totiž v kupé u okna je pro mě nemyslitelné, protože se tam zkrátka nevejdu, i když mi panička rezervuje místo také. Jediná možnost je sedět u dveří. Na nástupišti v Olomouci bylo snad milion lidí. Přijel náš vlak a již od prvního pohledu byl plný. A do toho plného vlaku se chtěli vecpat všichni ti lidé z nástupiště. Neberou na nikoho ohled a klidně by mě ušlapali. Panička tedy vždy čeká, až se lidi vecpou do vlaku a potom jdeme my. Jenže vagón byl už tak plný, že do něho nebylo možné ani nastoupit, natož najít naši rezervaci… Panička mě tedy nasměrovala do kupé pro vozíčkáře. Tam sice sedělo plno lidí, ale průvodčí je právě odkláněl pryč, protože chtěl uvolnit místo dvěma vozíčkářům. Byli to kluci šikovní a hlavně chápaví a nakonec nás nechali s paničkou sedět s nimi. Já jsem se propletl mezi kolečky vozíků a panička se vmáčkla do rohu kupé. Uff, byli jsme sice jako sardinky, ale to nebylo nic proti lidem na chodbě. Chudáci nemohli skoro ani přešlapovat z nohy na nohu. Byl jsem moc rád, když nás ten vlak vyplivl u nás na nádraží a mohl jsem se rozvalit v autě. V autě se sice nikdy nepodává našlehané mlíčko, ale zase tam mám celou sedačku pro sebe a to není taky od věci. Užívejte si den volna navíc a mějte se moc pěkně.

Jak jsem psal včera, paničce bylo moc špatně. Asi ji zmohla ta konference a fakt, že po ní neštěkl ani pes a se mnou se fotil každý. I obsluha v restauraci u obědu. Bylo hovězí masíčko na houbách a to já moc rád. Spousta lidí to maso nechtěla a dávala si jen rýži se šťávou, tak jsem s paničkou dostal plný talíř a pošmákl jsem si. Dokonce se přišel podívat i kuchař, jak mi šmakuje. Až mu ukápla slza při pohledu na vylízanou misku. Holt, osobně vařit Chucku Norrisovi se nepodaří každý den, že. No a ve středu panička nevstala z postele. Jen ležela a nic. A když leží panička, tak já se od ní nehnu. Nejím, odmítám chodit na procházky a hlídám ji. Jen když už to nemůžu vydržet, tak odběhnu rychle na roh, k borovici a hned zase běžím za paničkou. Od toho mě má, abych ji hlídal. Když ji něco moc bolí, tak do ní strkám čumákem a snažím se ji povzbudit. Nebo si k ní jen tak lehnu a dám jí packu přes ruku. Zkrátka jí ukazuji, že jsem na světě jen pro nic. Tedy v tomto okamžiku. Jinak totiž umím stejně působit i na jiné lidi. Poznám, že jim je smutno nebo je něco trápí a hned začnu pracovat. Třeba v obchodě. V Lidlu mám svoji stálou zákaznici. Poprvé, když se k nám hnala, tak se panička bála. Myslela si, že jí jde vynadat, že jsem s ní v obchodě. Ale ne. Ona se hnala za mnou, klekla si a začala mě pusinkovat. Přitom to byla stará paní, ale dáma každým coulem, vkusně nalíčená a udržovaná. Vyprávěla mi, jak jí umřel její pejsek a jak už si nechce pořizovat dalšího, že má strach, že by po její smrti šel do útulku. Tento příběh slýchám v různých podobách často. Nechal jsem ji pomazlit se a od té doby se s ní zdravím vždy, když se v obchodě potkáme. Nebo prodavačky. To je taky skupina mých zákazníků. Vždycky se rozzáří, když jdu s paničkou nakupovat a já se s nimi zdravím a mazlím. Nebo zdravotníci, ti mě také obvykle vítají s otevřenou náručí a mazlí se. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Každý den s paničkou narazím na pár osůbek, které potřebují trochu té bezpodmínečné lásky. A Vám dárcům ji posílám aspoň na dálku. Moc děkujeme s paničkou za příspěvky.

Dnes Vám toho moc nepovím, protože paničce je dnes opravdu hodně špatně a jen leží v posteli. Tedy úplně ne, čůrat chodí na záchod, protože jinak bych ji kousnul do zádele, čurat nám do pelíšku! Mějte se fajn, moc děkujeme za příspěvky a snad se ozveme zase zítra.

Pondělí nemám rád, ale to už víte. Pondělí znamená, že se bude zase celých pět dní makat a nebude žádná zábava. Včerejší pondělí bylo ještě horší, protože panička si sebou na cesty nevzala jen kabelku, ale i batoh. To znamená jediné. Zase budeme někde nocovat. A taky že ano. Panička byla v Ostravě na konferenci. Jít po Ostravě jako pes je docela sranda, protože polovina obyvatel uskakuje na druhý konec chodníku, když spatří psa. Nic na tom nemění moje vestička asistenčního psa.  S konferencí to bylo horší. Nuda, nuda a nic než nuda. Celý den jsem musel ležet, ani se nehnout, potom krátká procházka a to bylo vše. Vydařil se jen úvod konference. Byl tam samý profesor, nejvýznamnější  osobnosti  sociální práce z celé Evropy, a hádejte, koho přivítali jako prvního hned v úvodní řeči? Správně. Pana profesora Chucka Norrise. Sice to trošku popletli a tvrdili, že jsem sociální pracovník, protože nevěděli, co to je asistenční pes, ale profesorský titul mi neodepřeli, tak je to cajk. Vlastní konferenci jsem přežil jen díky tomu, že si mě každou chvilku někdo fotil, o přestávce si mě všichni hladili a jeden Angličan mě chtěl dokonce k sobě domů, že má prý také nemocné srdce. Jen to jídlo nebylo nic moc. Chudáci zahraniční hosté. Na oběd byl tak tuhý vepřový steak, že jsem ho neukousnul svými tesáky ani já a musel jsme ho šikovně schovat pod stůl a na večeři byl pečený, odporně tlustý bůček. Fuj, to mi nechutnalo a ani nikomu jinému. Zato pečená kuřecí prsíčka plněná sušenými rajčaty byla pryč hned a nezbylo na nás ...  Ušel pouze zákusek, protože to byla čokoládová pěna a tu může panička, nebo plněné mini věnečky a ty můžu já. A potom byla super postel v hotelu. Jen mě naštvalo, že jsem ji nemohl ustlat. Panička brblala, že bude zase malér, když se něco roztrhne.  Hysterka. Čtyřhvězdičkový hotel snad přežije nějakou ztrátu, ne?! Mohla třeba tvrdit, že měla divoké sny a prostěradlo roztrhala ona.  Jenže ona nemá žádnou fantazii, stlaní mi zakázala. Uchlácholil ji až pohled na náš projekt. Díky, zachránili jste mi večer, moji milí dárci.

Klasika. Celý týden je pěkně a jak přijde víkend, zatáhne se a je tak, že se ani mně nechce ven. Včera to bylo navíc dost rychlé. Ještě v sobotu sluníčko a v neděli už déšť a pošmourno. Jako by podzim chtěl ukázat, že opravdu nastává jeho čas. A nám doma nastává problém. U paničky máme super výběh z kuchyně přímo na balkon a na zahradu. Celé léto bylo otevřeno a my jsme mohli hlídat. Jakmile se někde něco šustlo, vyběhli hned jezevčíci ven a okoukli situaci, samozřejmě za patřičného štěkotu. V případě, že nebezpečí bylo velké, přidal se se svým hlubokým hlasem i labrador. Já ne, protože jsem pan profesor a neštěkám zbytečně. Štěkám jen ve dvou případech. Když paničce zvoní telefon a nechce ho vzít. Potom jsem naštvaný a jednou štěknu povel – vezmi to a hned, kdo to má poslouchat. A druhý případ, kdy štěkám, je situace, že  je paničce špatně, jsem někde v neznámém prostředí, zavřený s ní v nějaké místnosti a chci na nás upozornit. Tam potom taky štěknu párkrát. Víc nic. Je to pod moji důstojnost. Ale ať se vrátím k tomu problému, který nastal s příchodem chladného počasí. Dveře na balkon a do zahrady jsou zavřené. To je katastrofa, protože nemůžeme hlídat. Jezevčíci řvou co pět vteřin u zavřených dveří a domáhají se jít ven. Labrador se k nim přidává co pět minut a mohutně do dveří kope. Jenže nikdo nechce pochopit, že máme problém a jen nás okřikují, ať toho necháme. To je, co. A až nám ukradnou třeba půl zahrady nebo skleník, tak budou páníčci skuhrat, že jsme hlídači na nic. Jo, jo, ale hlídat nás nenechají. Pustí nás ven jen v případě, že se ke dveřím přiřítím i já. A tak svým parťákům občas helfnu a vyrazím ke dveřím s nimi. Třeba když jede pošta. To je super, zastrašovat pošťáky.  Malí řvou u plotu, labrador pod schody a já na všechno dohlížím ze schodů. Dohlížel jsem i včera na paničku, když kontrolovala náš projekt. Někdo přispěl, moc děkujeme. A úspěšný start do nového týdne.

Včera byla sice sobota, ale panička zase pracovala a hlavně cestovala. Byla na konferenci v Hradci Králové. Já jsem byl za ten týden už tak unavený, že mě nechala doma. Prý jako za odměnu dovolená. Vysvětlovala mi to sice dlouho, ale stejně… Když mi zavřela dveře před nosem a odjela, tak jsem nechápal proč a myslel jsem si, že mě už nemá ráda nebo že jsem něco provedl. Byl jsem moc smutný, náladu mi zvedl jen trošku tatínek paničky, protože po snídani zavelel, že mu musím jít pomoc trhat jablka na zahradu a s ním jsem rád. Ale víte co?! Moji tři parťáci pomáhali mamince paničky v kuchyni a vyžebrali při tom, co se dalo.  Nelinka žebrá klasicky špek. Maminka paničky říká, že jen ráno v posteli pomyslí na to, že bude u vaření potřebovat asi kousek špeku a Nelinka už stojí na značkách v kuchyni a nasazuje kukuč číslo 3 – nejedla jsem půl roku. Kuba, její syn, ten zase miluje syrové maso. A labrador Dusty? Ten miluje cokoli, co lze sníst. Asi budu přístě raději taky asistovat v kuchyni. Panička mezi tím cestovala do Hradce. A byla mi nevěrná. V Pardubicích totiž nastupovala do vlaku současně s nějakým nevidomým klukem a jeho vodicím psem a hned se k nim vetřela. Prý jako že jim pomáhala. To určitě… Bylo jí smutno a mazlila se s cizákem! Jak přijela domů, hned jsme to poznal. Chytla na toho cizího psa minimálně třikrát. Ale protože se se mnou začala hned po příjezdu domů mazlit a říkala mi, jak moc jsem jí chyběl a že se na mě všichni ptali a posílají mi pozdravení, tak jsem jí odpustil. Navíc mi u obědu podstrčila svoji porci masíčka, tak si to trošku vyžehlila, že jsem nemohl jet s ní. A nakonec to bylo vlastně fajn, že jsem byl doma. Panička totiž měla výčitky svědomí a odpoledne i večer se už věnovala jenom mně, ani počítač nezapnula a to je co říct. Mějte se fajn a taky občas zkuste nezapínat počítač a pobýt se svými blízkými.

Včera byl konečně zase pátek. Panička dopoledne pracovala, ale odpoledne už si dala pauzu a jela se mnou na výlet do Olomouce. Potřebovala si tam něco zařídit. Já nemám Olomouc rád, protože si pamatuji, jak tam jednou omdlela, odvezli ji do nemocnice a mě zavřeli do útulku. Od té doby se tam bojím jezdit, a jakmile panička vystoupí v Olomouci, hned se otáčím a ukazuji, že nám jede hned vlak nazpět domů a nemusíme se vůbec zdržovat. Bohužel panička když si postaví hlavu, tak si dělá, co chce. Odtáhla mne tedy násilím do centra Olomouce, a když si zařídila, co potřebovala, myslela si, že mne uchlácholí pozdním obědem. Vzala mě do restaurace a objednala mi kuřecí prsíčko. Jenže já jsem stávkoval a odmítl jsem jíst cokoli. Rozlil jsem misku s vodou, kterou mi nabídla, a potom jsem pořád utíkal ke dveřím a ukazoval jí, že chci jít ven. Panička tedy zhltla svůj i můj oběd a honem se mnou šla ven, protože si myslela, že musím jít ven. Cha, cha. Byl to vtípek. Venku jsem si začal předčítat různé psí vzkazy a odmítal jsem s paničkou jít na nádraží. A potom jsem uviděl bezdomovce, který seděl na schodech kostela. Mladý klučina, alkohol z něho táhl na hony, ale to mi nevadilo. Někdo mu právě koupil pizzu a ta mi zavoněla. Tedy panička si to myslela. Jenže já jsem se k němu vrhnul z jiného důvodu. On potřeboval kamaráda, potřeboval, aby si ho někdo všiml a měl ho rád. Takže jsem se k němu vrhnul a začal jsem se s ním mazlit. S radostí jsem od něho přijal nabízenou pizzu a ukazoval jsem mu, jak je super člověk a jak ho rád vidím, protože on jediný mi rozumí a panička je na mně zlá. Klučina z toho byl naměkko, objímal mě a bylo vidět, jakou jsem mu udělal radost, i když jsem mu snědl skoro půlku pizzy. Ale panička už pochopila, proč to dělám a nechala mě. Věděla, že pracuji, že ho zachraňuji, že mu dávám aspoň na chvíli pocit normálnosti. Muchlal jsem se s ním skoro půl hodiny. Potom mu panička dala peníze na novou pizzu a jelo se domů. Nakonec tedy ta návštěva Olomouce nebyla tak špatná. Mějte se pěkně a taky se zkuste o víkendu s někým setkat a udělat mu radost.

Včera panička zase pracovala na počítači a to je nuda. Možná už ale brzy nebude muset pracovat, protože z nás budou boháči. Myslím, že naši nalezenci nejsou až tak k ničemu. Kuba, ten se u mne učí na asistenčního psa, jak jsem vám už psal a Nelinka, jeho maminka, je asi talent na vyhrabávání různých cenností. Například včera donesla ze zahrady lanýž. Musel to být lanýž, protože to bylo oválné a černé a celé od hlíny. Brambora to nebyla, to poznám. A navíc na zahradě brambory nemáme, tak ji nemohla ani donést, to dá rozum. Maximálně od sousedů, protože k nim chodí přes díry v plotě. Jak je malá, protáhne se skoro všude. Onehdy přinesla něco tvrdého. Panička dost dlouho zkoumala, co by to mohlo být a když to nakonec odhalila, mumlala něco o tom, že je Nelinka čuně. Nevím jako proč, protože Nelinka donesla ořezaná kopyta od sousedových koní a to je vzácnost. Možná proto, že je zastlala do gauče… No a včera donesla ten lanýž a položila ho doprostřed koberce, protože se učí rychle a je dáma, ne čuně. Panička si lanýže za chvilku všimla a začala ho zkoumat. Určitě kvůli tomu, aby zjistila podrobnosti a mohli jsme na něm vytřískat co nejvíc. Tedy myslel jsem si to. Bohužel panička po chvilce prohlásila, že to není lanýž, ale nějaká rohlíková bulka, která byla před pár dny uložena na zahradě do záhonu a vyhodila ji. To určitě!? Lanýž to byl, mohli jsme být boháči a panička ho vyhodila. Takže zase budeme dál makat jako blbí. Ach jo. Mějte se pěkně a až najdete lanýž, tak ho nezahazujte.

Včera se panička rozhodla uvařit oběd. Na tom by nebylo nic mimořádného, kdyby vařit uměla. Neumí. Zvládne jen občas uvařit moji večeři, protože je to poměrně jednoduché. Do hrnce se dá na hodinu vařit kuře a po hodině se přidá mrkev a celer a chvilku se to ještě vaří. Ale i tuto jednoduchou věc panička zvládne s přehledem pokazit. Jednou tam dá mrkev a celer brzy, jednou pozdě a občas úplně zapomene, že něco vaří a potom může moji večeři vyhodit i s hrncem a ještě si může gratulovat, že nemusela volat hasiče… Včera se rozhodla uvařit na oběd hranolky z dýně Hokaido. Z jediné dýně, která nám letos na zahradě vyrostla. Nalezenci jsou totiž jezevčíci a tím pádem norníci. A kutají nory, kde se dá. Jednu vyhloubili i poblíž dýně a té se to nelíbilo a uschla. Zřejmě se styděla, že má nahaté kořínky. Panička tedy vzala tu jednu dýni, prkýnko a nůž a myslela si, že dýni nakrájí na hranolky. Omyl. Po půl hodině bylo skóre následující. Jeden zlomený nůž, pořezaný stůl i panička a dýně celá a neporušená. Panička tedy vyrazila za pomocí na počítač. A byla úspěšná. Našla radu, že se má namočit dýně do horké vody. Ten, kdo to vymyslel, byl geniální. Nejenže dýně opravdu změkla a dala se potom lehce nakrájet, ale tu půl hodinu, co se dýně koupala v dřezu, se s námi panička mazlila. To bylo fakt super. Nakonec tedy panička za pomoci koupele dýni zvládla a udělala na oběd hranolky a nějaký hnusný jogurtový dip s koprem. Fuj. To nemělo cenu ani žebrat. Nikde ani kousek masa. Naštěstí stejný názor na oběd měl i tatínek paničky, který si k tomu udělal aspoň špekáčky a rozdělil se. Děkuji vám za přízeň a přeji pěkný den se spoustou mazlení.

Včera bylo paničce špatně celý den. Hodně špatně, to já poznám, protože kvůli tomu mě má. Hned ráno jsem jí zavelel, že bude ležet v posteli. Vydržela to dopoledne, ale odpoledne začala najednou balit batůžek a musel jsem s ní vyrazit ven. Mumlala něco o focení. Jenže já jsem nechtěl jít. Za prvé bylo strašné vedro a za druhé, stále jí nebylo dobře. Panička ale řekla, že je to domluvené a musel jsem jít. Byl jsem z toho otrávený jako želva, protože focení nemám rád. Když vás někdo vyfotí, vezme vám to duši, to ví každý malý indián, natož já, pan profesor. Čekala nás profesionální fotografka, že prý mě bude fotit na titulní stránku knížky. Pche. To tak budu věřit, že to byla profesionálka. Maximálně tak profesionální mučitelka. Představte si, že mě chtěla fotit vedle rybníku. V tom vedru… Jazyk jsem měl až na vestě a nesměl jsem do vody! Navíc mi pořád říkala, ať ten jazyk schovám, že to nebude pěkné na fotkách. Ale jak se mám chladit se schovaným jazykem, to mi už neřekla. Zkrátka bylo to strašný. Pořád na mě ňuňala a házela kamínky, abych zapózoval, a já jsem přitom chtěl jedinou věc. Skočit do toho zatracenýho rybníku. A panička, ta ji v tom mušení ještě podporovala. Potvora. Však jsem s ní večer nemluvil. No ale nakonec mě holky do rybníku pustily. To byla úleva. Namočil jsem se a hned byl jazyk schovaný. A víte co? Prý ty fotky z rybníku jsou nakonec nejhezčí. Mě z nich klepne, vždyť jsme jim to říkal celou dobu, že chci do rybníku. Fotky budou za 14 dnů, tak potom můžete hlasovat, jakou dáme na titulní stranu knížky. Doufám, že vyberete tu z rybníku.  Večer potom panička dostala dvě zprávy. Vlastně tři. A všechny skvělé.

1. zpráva: Patronkami projektu se staly Marta Kubišová a Bára Nesvadbová

2. zpráva: Reportáž v rozhlase se bude vysílat až v pátek, ve stejném čase, tedy 9.20

3. zpráva: Zase nám někdo přispěl

Moc děkujeme a prosíme, šiřte náš projekt dál.

.

Je nám velkou ctí vám oznámit, že patronkami projektu se od dnešního dne stávají paní Marta Kubišová a Bára Nesvadbová. Obě váže k Chuckovi určité pouto. Pokud chcete vědět jaké, podpořte vydání knihy. Tam se dozvíte více.

Dnes mám pro vás jednu novinku. Panička zase celé pondělí makala, jak je u ní zvykem. To je nuda a nemá cenu to jakkoli rozvádět. Kdyby aspoň třeba ožužlala kus psacího stolu nebo roztrhala nějaké své dopisy, tak bych to pochopil, ale co ji baví na sezení u počítače, to tedy nechápu.  Ale odpoledne jsme jeli na výlet. Hned jsem věděl, kde jsme, když jsme vystoupili z vlaku. Vůně perníku znamená jediné, jsme v Pardubicích. Na nádraží jsem se bál, protože tam nějací blbečci hajlovali. Chtěl jsem jim za to natrhnout kaťata i se spoďárama a zádelí, ale panička to zakázala. Spěchali jsme do parku, kde na nás čekala reportérka a natáčela se mnou reportáž. Už ji znám, byl jsem za ní jednou natáčet v rozhlase. Teď byla reportáž trošku akčnější, tak se natáčela venku. Chtěl jsem si skočit do nedalekého rybníčku, ale panička zase ječela jako pominutá. A dobře jí tak. Teď to bude v reportáži a bude mít celorepublikovou ostudu. Ona, já ne! Co je na tom asi tak špatného, když se pes chce osvěžit ve vedru?  Reportáž se bude vysílat tento čtvrtek, na vlnách Českého rozhlasu Pardubice v 9.20. Prý lze poslouchat přes internet kdekoli. A trošku delší verze bude vysílána na všech regionálních stanicích v republice ten samý den v Hobby magazínu mezi 10. a 11. hodinou. Tak poslouchejte, dozvíte se něco nového o našem projektu. No a než jsme odjeli domů, zastavili jsme se ještě s naší kamarádkou na drink. Pracuje v Pardubicích v univerzitní knihovně, a když jsem tam přednášel s paničkou, obstarávala mi každý den nové odborné knihy. Nezapomněla ani dnes a vzala s sebou jednu super novou a voňavou knihu na schůzku. Hned jsem ji ochutnal, teda vlastně začal číst. A dala paničce i dárek z dovolené. Vyfotil jsem vám ho, protože je na něm moc pěkný a pravdivý citát. Pro vás, kdo neumíte německy, jsem ho přeložil. Píše se tam, že dům bez border kolie je jen dům. To je, co! To musel vyrábět nějaký moc chytrý člověk, pravděpodobně profesor jako já. Mě totiž večer taky napadla jedna moudrost. Víte, jaký je rozdíl mezi majitelem psů a milovníkem psů? V knihovničce. Milovník má doma knížku o mně. Tak šup, šup, neváhejte a podpořte náš projekt, protože vím, že vy jste všichni milovníci psů. A děkuji za příspěvky, které přišly na konto projektu včera.

Neděli jsem s paničkou prolenošil. Přece jen nás noční přesun vyčerpal. Zejména paničku, ona jak nejde spát se slepicemi, tak je mrzutá, bolí ji hlava a taky se jí dělá špatně od srdíčka. Mám sice své finty, jak ji do postele zahnat, protože jsem borderka, ale když cestujeme, tak na paničku neplatí nic. Navíc jsme spali v Praze a domů jsme dojeli až v neděli ráno. Přijel pro nás s tatínkem paničky můj psí parťák mamutí labrador. Naštěstí. Nalezení jezevčíci jsou totiž strašně divocí, a jak někam s paničkou odjedeme, neví, jak ji potom přivítat. Však taky doma nastalo rodeo, když panička vystoupila z auta. Musela si okamžitě sednout na zem a oba nalezenci přes ni lezli hlava nehlava. Musí se ještě hodně učit, jak se správně chovat… I když, Kuba, ten mladší jezevčík, má talent. Pomalu se ode mě učí paničce signalizovat kolaps stejně jako já. Možná z něho jednou něco bude. Před obědem jsme vyrazili na malou procházku, protože nalezenci chodí na procházky jen s paničkou. Na oběd měla panička slíbené pečené masíčko se zeleninou a bramborovou kaší. Bohužel se to trochu zvrhlo a panička měla výbornou bramborovou kaši a zeleninu. To víte, chtěla ochutnat celá naše zvířecí parta (4 psi a 3 kočky). Ale my za to nemůžeme, že na paničku maso nezbylo, špatně to naplánovala kuchařka, to je jasný. No a po obědě jsme s paničkou usnuli a spali až do večera. Zvládli jsme už jen večerní procházku k řece. Tu si nenecháme nikdy ujít. Včera se obzvláště vydařila, protože se tam nějací novopečení vodáci učili ovládat lodě. A když vás obdivuje dav, je to vždycky lepší než jeden člověk.  A úplně nejlepší je, když vás obdivuje Chuck Norris. A já vás všechny obdivuji a děkuji, že jste podpořili náš projekt a sdílíte ho dál.

Sobotu jsem s paničkou ještě prožil v Anglii u její kamarádky. Ráno nás vytáhlo z pelíšku sluníčko, a proto jsme šli společně zase prohnat pár lišek. Mě to ale moc nebavilo a navíc během chvilky spadla na městečko mlha jako na rybníček Rákosníček a nebylo vidět  na krok. Zalezl jsem zase do pelíšku a trochu si ještě pospal. Mezi tím si holky nachystaly snídani - bohužel jen vločky a ovoce. Naaranžoval jsem se tedy do své elegantní pózy tlapku přes tlapku, hodil po hostitelce očko a hned jsem dostal toustíčky s máslem. Po snídani jsme vyrazili do města. Nejdřív nás vzala hostitelka do místního kostelíčku, který je starý 900 let. Bohužel tam právě probíhalo nějaké tvoření s dětmi a místní pan farář se omlouval, že nás nemůže pustit dovnitř. Hostitelka byla moc smutná, tak jsem to zařídil. Opět jsem zaujal jednu ze svých elegantních póz a během chvilky byl kolem nás chumel dětí a všechny se chtěly se mnou mazlit. Nejmenší, čtyřletá Olivia, zatahala paničku za ruku a chtěla mě vodit na vodítku. Panička jí to dovolila a Olivia vedla mě i paničku dovnitř kostela a vše nám ukázala. Pan farář se nezmohl na slovo, a když panička začala dětem rozdávat kokina (dětská kokina, ne moje, to dá rozum), úplně otočil a najednou nás všechny zval na čaj, musel jsem se s ním vyfotit a dát mu autogram do knihy návštěvníků. Z místního kostela jsme zamířili do katedrály. Místní kaplan se chtěl se mnou vyfotit, že máme stejné kožíšky… To je ale trouba, co? Já mám přece profesorský fráček a on jen sutanu. Odpoledne jsme ještě stihli zajít do města a panička si koupila nové boty a já jsem zase ostrouhal. Přitom jsem si vyhlídl takové krásné, kožené, ty by se žužlaly jedna báseň. Jenže panička je hrozná držgrešle a myslí jen na sebe. Škoda mluvit. No a potom nás čekalo zase nervování na letišti. Moc jsem se pobavil, když paničce řekli, že mě musí nechat doma a letět do Prahy sama! Panička jim musela vysvětlit, že já jsem doma taky v Praze a poletím s ní nebo ztropí mezinárodní skandál. To zabralo a po hodině a půl jsem se dostal do letadla společně s paničkou. V letadle to byla už brnkačka, seběhla se celá posádka, fotil si mě i kapitán, a když jsem mu řekl, že je to můj osmnáctý let, tak se smál, že to mám za sebou víc letů než on. Tím vyděsil polovinu letadla a chvilku to vypadalo, že budu muset pilotovat já, ale nakonec jsem všechny ujistil, že budu kapitána hlídat a kdyby měl nějaký problém, tam mu poradím. To zabralo. No a to je vše. Moji milí dárci, moc Vám děkujeme za podporu a mějte fajn neděli.

Po čtvrteční večeři se mi nevstávalo příliš lehce a už vůbec se mi nechtělo ven. Potom jsem ale zahlédl veverku, která se mi vysmívala a tak jsem ji prohnal a zlepšil si náladu. Chtěl jsem skočit i do jezera pozdravit kachny, ale když jsem viděl, jak se panička zase nadechuje, aby začala ječet, do jezera jsem neskočil. Jedna ostuda mi s ní stačila!. Panička pobalila kufr a šla vrátit klíč od pokoje na recepci. Tam jsem se stal okamžitě hvězdou, jako obvykle... Nechal jsem se  tedy vyfotit, rozdal pár autogramů a vyrazil na snídani. Už jsem se nestrachoval, když snídaně začala opět lžící vloček, protože párečky, slanina a toastíčky s máslem brzy následovaly. Po snídani jsem pózoval na karikaturu z konference a také jsem přijal čestné členství v asociaci, která konferenci pořádala. Panička se stala také členkou, ale musela zaplatit, protože ona není ani Chuck Norris, ani pan profesor. Před obědem jsem stihl ještě skočit na poštu a koupit mamince paničky pár pohledů z Yorku. Na poště se se mnou mazlil veškerý personál a mohl jsem i k trezoru. Snad to nebude číst nikdo z nadřízených pošťáků, asi by měli malér. I když... nic jsem jim nevzal, jsem přece pan profesor a vím, jak se chovat. Takže to bude asi cajk. Oběd byl vynikající, nemohl jsem si vybrat, jestli si dám kus lososa nebo naloženého kuřecího prsíčka, tak jsem ochutnal obojí. No a po obědě jsme jeli zpátky domů, k Londýnu. Cesta byla opět dlouhá a nudná. Celou jsem ji prospal, jen když jsme jeli okolo lesa, kde byl Robin Hood, tak jsem dával na paničku a její kamarádku pozor, aby nás náhodou nějaký jiný zbojník nepřepadl. Na večeři měla panička typickou páteční večeři Angličanů. Fish and chips - rybu s hranolkami a taky s hráškem. Museli jsme na ni vystát dlouhou frontu. Potom jsme se i s kamarádkou paničky koukli na konto projektu, protože Pam, naše hostitelka, mě miluje a moc mi drží palce, aby kniha vyšla. Dokonce už zařizuje překladatele a chce knihu vydat i v Anglii. Všechny tři nás moc hřálo u srdíčka, že se našli další dárci. Moc děkujeme.    

 Vy, kteří paničku už trošku znáte, víte, že hodnotí kvalitu konference podle občerstvení. Zde si věru nemůžeme stěžovat. Ráno jsem se sice trošku zděsil, protože všichni domácí si nabrali jednu polévkovou lžíci ovesných vloček a k tomu pár kousků ovoce a jinak nic. Ovoce ani vločky nemám rád a pokukoval jsem proto po očku vedle ke stolu, kde měli plné talíře pečené slaniny, párečků a toastů s maslíčkem. Naštěstí domácí se pouze zahřívali a po nezbytném čaji s mlékem se vrhli také ke stolu s párečky a dalšími dobrůtkami. Panička nabrala toustíky, hromadu másla a den byl hned lepší. Konferenci jsem zahájil jako obvykle, sedl jsem si před čestné hosty a tím jsem je zcela zastínil, a když kamarádka paničky vysvětlila, že jsem Chuck Norris alias pan profesor, byla konference v háji, protože všichni si mne začali fotit a posílat na své stránky. Před obědem jsem ještě pózoval na fotky pro jednu místní charitativní organizaci a potom jsem se vrhl na oběd. Ochutnal jsem z každého salátu kousíček, ale nic moc, takže nakonec měla panička pod stolem slušnou sbírku jídla pro chudé. Odpolední přednášky mne nebavily - všechno už znám a tak jsem vyrazil ven a panička musela jít se mnou. Prohnal jsem pár veverek a zajíců a potom jsem šel zase pozdravit kachny do jezera. Představte si, že ty potvory na mě útočily. Žádná úcta k profesorovi. Panička je musela zaměstnat jídlem od oběda, abych si zachránil holý život. No a večer se podávala nóbl večeře. To mám fakt rád, když máte před sebou milion příborů, talířků a skleniček a nevíte kde začít… Naštěstí ostatní byli podobně zmatení, tak jsme to nakonec společnými silami nějak zvládli. Na závěr dne jsem přepral jednoho sekuriťáka, který měl přes dva metry a vážil snad 150 kilo. Chlap jako hora. Lehl jsem si před něho, dal packu přes packu a on úplně roztál, chtěl si mě pohladit, prasklo mu v koleně a svalil se na zem. Chi, chi. Panička mu musela pomáhat na nohy s dalšími lidmi. Večer jsem se zavrtal s paničkou do pelíšku a zjistili jsme, že další hodní dárci nás podpořili. Moc děkujeme!!! 

Ve středu ráno jsem se probudil v nádherném domečku v Anglii. Majitelka měla taky borderku, která už ale odešla před pár týdny do psího nebe a tak jsem mohl využít její postýlku, mističky i hračky. Kamarádka paničky mě zbožňuje a dává mi pamlsky. Taky nás s paničkou vzala na svoji oblíbenou procházku a já jsem mohl prohánět lišky! Má jich za domem spoustu. Byli tam i jiní psí parťáci, takže to byla super zábava a zrelaxoval jsem se po tom stresu na letišti. Stres ale měla panička. Tak trochu zapomněla, že v Anglii nejsou stejné zásuvky jako doma a málem nemohla psát, protože se jí vybíjel mobil i notebook. Naštěstí její kamarádka našla starou nabíječku od svého notebooku a na mobil jí půjčila její koncovku. Okolo jedenácté hodiny jsme vyrazili autem do Yorku. Byla to dlouhá cesta a já jsem se nudil, tak jsem ji prospal. Ovšem v Yorku, to byla jiná.  Ubytovali jsme se na univerzitních kolejích, které jsou obklopeny nádherným parkem a spoustou jezírek. Nejsou zde lišky, ale je zde spousta kachen. Vrhnul jsem se za nimi, abych je pozdravil a protože utíkaly do jezera, skočil jsem do jezera taky. Jen je pozdravit, nic víc. Panička ale začala ječet a já jsem se za ni moc styděl, protože se za ní všichni otáčeli. Chápete to?! Pes by očekával, že se v jejím věku už umí chovat. Večer jsme vyrazili do anglické hospůdky. Paniččina kamarádka vybrala hospůdku, kde jsou psi vítáni. To bylo něco. Hned u dveří mi nabídli kokino (samozřejmě se ale zeptali na svolení napřed paničky), misku s vodou donesli až ke stolu a protože jsem kokino odmítl, přišel za mnou majitel hospůdky s dalšími dobrotami a nabízel mi je tak dlouho, až jsem si jednu vybral. Tomu říkám servis. To bych zavedl i u nás. Večer jsem se zavrtal k paničce do pelíšku a mrknul jsem se s ní na náš projekt. Díky Vám moji dárci, pohled to byl moc příjemný. Doufám, že se vám spalo stejně dobře jako nám. 

Hi neboli ahoj z Anglie. Je tady typické anglické počasí, mrholí a zima. Včera jsem ještě celý den pracoval s paničkou doma, ale odpoledne panička stáhla z půdy kufr a bylo jasné, že zase někam pojedeme. Naštěstí to nebyl velký červený loďák, ale jen malý černý kufřík. Snad to tedy nebude na dlouho… Do Prahy jsem jel vlakem, kde nepodávají našlehané mlíčko, ale jela se mnou moc sympatická paní, která rozvážela papaní na vozíku a ta mě zachránila, protože mi dala aspoň dvě malé smetánky do kávy. Říkala totiž, že má doma taky pejska a měla pro mě pochopení. Hned se mi jelo líp a nakonec jsem spapal i večeři, protože panička říkala, že budeme cestovat přes půlnoc. Na letišti jsem přeznačkoval své podpisy z léta a vyrazil k odbavení. Doufal jsem, že si mne budou ještě pamatovat. Bohužel zase začalo divení, proč bych jako měl letět?! Panička marně vytahovala všechny možné a nemožné dokumenty, nakonec zazněl nelítostný verdikt. Létat mohou jen vodicí psi. Paničce se začalo dělat špatně, protože byla už jen hodina do odletu a my jsme stále stáli před odbavením a všichni ostatní cestující byli pryč. Tak jsem začal pracovat a signalizoval jsem, že jestli budou ještě chvilku paničku trápit, tak jí mohou rovnou zavolat sanitku. Letuška naštěstí pochopila a navrhla, ať panička předstírá slepotu. Panička nechtěla, ale jiné řešení nebylo, takže nasadila sluneční brýle, já jsem nasadil výraz vodicího psa a vyrazili jsme konečně k bezpečnostním kontrolám. Divení nastalo ještě několikrát, ale nakonec jsme to nějak stihli do letadla včas. Ale byly to nervy, to vám povím. V letadle se naštěstí vše v dobré obrátilo, všechny letušky i stevardi se se mnou fotili a měl jsem pro sebe celou první řadu. Rozvalil jsem se, hodil tlapku přes tlapku a dal pokyn kapitánovi, že může zvednout kotvy. Teda vlastně letadlo. Momentálně jsem v Londýně, ale pojedu dnes do Yorku. Maminka paničky za nás sleduje stav účtu projektu a hlásí další příspěvky, za něž všem moc děkujeme.

Pondělí nemám rád a nic na tom nemění ani fakt, že jsem měl včera narozeniny. Oslava byla už v neděli a pusinka na čelíčko o půl páté ráno, kdy jsem se prý narodil, mě spíš naštvala, protože se mi zrovna zdálo něco moc pěkného a panička mě probudila. Ona totiž nemohla spát, protože šla k zubaři. Ten její odešel v únoru do důchodu a teď hledá marně nového. Všude je plno a dojíždět za zubařem hodinu do Olomouce není žádný šlágr. Včera se nad ní slitovala spolužačka její maminky, která zná paničku jako miminko a vzala ji aspoň na kontrolu. A myslím, že toho dost litovala. Panička se totiž špatně podívala do kalendáře a žila v domnění, že je objednaná na jedenáct. Takže sice ráno brzy vstala, ale byla s námi na procházce, potom nám chystala snídani a dělala něco do práce. A když bylo něco po desáté, všiml si tatínek paničky, že má v kalendáři zubaře napsaného na půl jedenáctou… To byl úprk a ještě zběsilejší jízda, protože od nás je to dvacet minut autem. Naštěstí tatínek paničky je machr na řízení a já jsem na akční scény zvyklý, protože jsem Chuck Norris. Dorazili jsme pět minut po půl a panička měla obrovské štěstí, že byl v ordinaci ještě předchozí pacient. Jenže potom se při prohlídce zakuckala a paní zubařka jí musela dát herdu do zad, protože panička rudla, poulila oči a nemohla popadnout dech. Taková ostuda. Odpoledne bylo ještě horší, protože mě panička koupala. Zítra totiž letíme do Anglie a panička brblala, že plynové masky nejsou běžným vybavením letadel. Pche, hlavně, že ona sama na sebe cáká pořád nějaké smrady, ale když si na sebe šplouchnu trochu voňavky já, hned je oheň na střeše. Mohl jsem vonět krásně jako naležená močůvka a teď smrdím jako luční louka. Navíc jsem šel spát mokrý a momentálně vypadám jako obří koule chlupů. Náladu mi spravil jen pohled na projekt. Díky moji dárci a zítra se Vám ozvu z Anglie.  

Moji milí, tak co, už jste nedočkaví a čekáte na to překvapení? Tady je – mám dnes narozeniny. Přesně osm let. Panička mi včera upekla dort. Sice takový jednoduchý, protože víte, jak to dopadlo s prostěradlem v sobotu. A na vaření je podobně levá. Tady tento dort ale zvládne i to největší nemehlo. Vezmete korpus, nazdobíte, strčíte do trouby a pečete 8 hodin. Samozřejmě jen na 80 °C, protože jinak by Vám vyhořela nejen trouba, ale asi i bouda. A výsledek máte na fotce. Jen doufám, že paní ředitelku Helppes a všechny ostatní z jejich týmu postihne sněžná slepota a obrázek neuvidí. I když sněžná asi těžko, zima není, ale vzhledem k průběhu letošního léta by je mohla postihnout třeba písečná slepota, protože to u nás místy vypadá už jako na Sahaře… Dort byl mňamózní a pošmákl jsem si na něm s celou zvířecí partou. Paniččin tatínek chtěl taky ochutnat, ale přece nebude jíst psí dort! Odpoledne jsme potom s paničkou byli po návštěvách, a protože je hrozně ukecaná, vrátili jsme se až večer v osm. A panička musela jít s námi na procházku s baterkou. Myslela si, že to ošidí a projde se s námi jen kousek za barák. Jenže to tedy ne. Všichni čtyři jsme vyrazili do lesa a utekli jsme až k Moravě. Panička brblala, ale šla. Jen balonek nám odmítla házet. Ale cestou zpět na nás někdo zaútočil, když jsme vycházeli z lesa. Najednou rána jako hrom a začaly kolem nás hvízdat kulky. Jako správný asistenční pes jsem skočil na paničku a povalil ji do trávy a tím jsem jí zachránil život. Vlastní kožich jsem nastavil. Jen panička byla zase nespokojená a brblala, že je to prý jen ohňostroj. To jí tak budu věřit. I oba nalezenci ji zalehli. Jen mamutí labradorek ne, protože je hluchý, tak šel rovnou do té střelby. Měl ale štěstí a přežil. A my jsme měli také včera s paničkou štěstí, protože přispěli další dárci. Moc děkujeme.  

Taky je u vás sobota uklízecím dnem? U nás ano. Panička včera rozhodla, že si převlečeme náš pelíšek. Píši náš, protože panička si pořídila manželskou postel, aby se tam s námi všemi vlezla. Spím tam já, můj psí kámoš mamutí labradorek Dusty a občas i dva mainští kocouři. Ty ale nesnáším, protože si vždycky vyberou to nejlepší místo a hlavně se rozvalují na MOJÍ polovině. No, ale to jsem odběhl. Tak panička teda chtěla převléct ten náš pelíšek, a protože jsem asisťák, rozhodl jsem se, že jí pomůžu. Vysvléknout mikinu nebo ponožky umím a stáhnout prostěradlo bude hračka. Jenže kdo mohl tušit, že ho má panička tak blbě zahrnutý pod matrací. Taková zrada! Zabral jsem a koukám, dírka. A jéje, to asi bude vadit… Naštěstí přiběhl brácha Dusty a vymysleli jsme spolu, že to zamaskujeme. Elegantně jsme se rozložili přes dírku a dopřáli jsme paničce pořádnou dávku mazlení. Jenže jí to nestačilo a chtěla i to prostěradlo. Nenažrankyně jedna. A dobře jí tak. Představte si, že jak chtěla vytáhnout to prostěradlo z pod nás, udělala v něm obří díru! To je ale nešika, že?! Ještě, že se neživí rukama, ale hlavou. Jinak jsme už dávno umřeli hlady. Taková banalita, převléknout postel a ONA při tom zničí prostěradlo. Byla z toho trochu smutná, ale já jsem potom večer zapnul počítač a ukázal jsem jí, že nám zase nějací hodní dárci přispěli a to jí náladu zvedlo. Díky moc, moji milí dárci, zachránili jste nám sobotu.

Včera byl pátek a ten já moc rád. Znamená to, že se bude makat už jen jeden den a potom jupí, dva dny volna. I když ta moje panička samozřejmě tento léty prověřený rituál nedodržuje a pořád dělá nějaké experimenty s prací o víkendu. Asi si zapomněla přečíst vědecká pojednání o škodlivosti práce o víkendu. Naštěstí já mám svoje metody, jak ji dostat od počítače. Ovšem tento pátek byl extra super pátek, protože po poledni panička mrkla na Hithit a začala jásat. Nevím jako proč, ale efekt to mělo famózní. Já i ostatní tři psí parťáci jsme okamžitě dostali na oslavu mimořádnou porci sušené kachny. Mňam, tu máme moc rádi a můj student, nalezenec Kuba, ten je schopen za sušenou kachnu položit i život. Trouba jeden. Ještě se musí hodně učit, pokud chce být asistenční pes jako já, protože život se pokládá jen za paničku, to je jasný přece. No a panička ta sušila hubu, protože v pátek je prý půst nebo co. Potom jsme jeli nakupovat a panička přihodila do košíčku i jednu chlazenou velkou kachnu a já vím moc dobře proč, ale vám to neřeknu. Až v pondělí. Bude to překvapení! Každopádně všem dárcům ze srdce děkuji nejen já, ale i mí psí kámoši, protože sušená kachna je přece jen něco jiného než sušit hubu…

Přátelé, myslel jsem si, že nejhorší věc, která mě může potkat, je kufr stažený z půdy. To znamená jediné. Panička bude zase někam courat a já budu muset s ní... Ovšem včera nastala horší věc než kufr! Den začal tak poklidně. Přečetl jsem si nějaké odborné pojednání o typech našlehaných mlíček, zamyslel se nad stavem zahrady a odpoledne jel s paničkou doprovodit jejího tatínka na vyšetření do nemocnice. Všichni si mě fotili a jedna sestřička i slzu ukápla, když viděla Chucka Norrise osobně. Jenže potom panička koukla do svého mobilu a oznámila, že prý je to tady! Z její radosti jsem usuzoval, že nám asi právě posílají nějaký nový šlehač mlíčka, ale ona mlela něco o knize. A že prý máme jen 45 dnů. Moc tomu nerozumím, ale když nám později v bufetu dal pán peníze, že prý jsem kabrňák a moc se mu líbím a panička mi je odmítla vydat na našlehaná mlíčka, pochopil jsem, že je to v háji. Od dnešního dne jde všechno na nějakou knihu a já umřu hlady, protože 45 dnů bez našlehaného mlíčka nevydrží ani takový borec jako jsem já, Chuck Norris. Ale panička říkala, že se mám chovat důstojně a ne jako nějaký rozmazlený asisták, takže Vám já, Chuck Norris alias pan profesor ze srdce děkuji za všechny příspěvky, které jste paničce poslali.