Podivín, který okrášlil svět aneb Vzpomínání na G. Ginzela

Jak to začalo

Když v roce 1995 vyhořel na Jizerce Hnojvý dům, pracoval jsem jako novinář. Jezdili jsme za Gustavem Ginzelem (právě se vrátil z Austrálie a přičítal oheň tomu, že sebral s hory Ayers Rock kamínek), poslouchali jeho pábení, psali "píár" články, aby se do veřejného povědomí dostala veřejná sbírka na obnovu Hnojáku. (Mimochodem, úplně tu první uspořádali jeho kamarádi pár dní po zničujím požáru v Drážďanech). Nový Hnojový dům byl postaven již v roce 1996, ale už to nebyl ten původní, stejně jako Gustav Ginzel už nebyl tím šoumenem, bodrým a vtipným chlapíkem. Když v roce 2008 umřel v Německu u sestry, vzpomělo si na něj jen pár opravdových kamarádů. Ti mu v květnu 2009 uspořádali tryznu ve Skaláku na symbolickém horolezeckém hřbitově. S jeho úmrtím je spojena jedna charakteristická historka. Vypráví se, že zemřel v prvním patře, do kterého vedly jen úzké schody. Proto museli rakev z okna spustit na horolezeckých lanech. Jak příznačné pro horolezce, který měl v Jizerských horách několik těžkých prvovýstupů!

Co je můj cíl?

Spisovatel Ludvík Souček napsal knihu Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. Její název není třeba vysvětlovat. Mým cílem je představit Gustav Ginzela nejen v celé šíři jeho pozoruhodné osobnosti, ale hlavně vyvrátit obecně oblíbený omyl o tom, že to byl prosťáček, že by si nechal pro korunu (zde marku) vrtat koleno, že byl lhář, humusák, příživník. I když, kdo ví, jak to všechno bylo!

Detaily

Gustav Ginzel a jeho Hnojový dům se stali fenoménem, který zdaleka přesáhl význam i prostor Jizerských hor. Gustav se zúčastnil v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech několika horolezeckých, nebo přírodovědných expedicí jako například na Cotopaxi, nebo Expedice Sahara, která mimo jiné pátrala po saharských krokodýlech. Stejně známý byl jeho Hnojový dům, jehož návštěvnický rekord byl za jeden den víc než čtyři tisíce lidí. Na Gustava v knize vzpomínají známí spisovatelé (Miloslav Nevrlý, Miloš Zapletal, Jaromír Štětina), geologové (Miroslav Krůta), vědci (Jiří Haleš), cestovatelé (Fratišek Sláma, Petr Tischer, Mnislav Zelený Atapana), faráři (Heinz Eggert, Aleš Jaluška) a další. Několik příspěvků se týká také Gustavova procesu, v němž byl v roce 1982 obviněn z několika trestných činů, například hanobení republiky (razítko Hnojového domu na pohlednicích, které posílal do ciziny), nebo týrání zvířat (údajně měl chovat koně uvnitř domu). Kniha bude mít rozsah cca 160 normostránek a bohatý obrazový materiál (60 obrázků). Náklad asi dva tisíce kusů.

... a ještě něco navíc

Když skončila druhá světová válka, neuměl Gustav Ginzel ani jeho čytři sourozenci česky a do školy mohli podle  tehdejších zákonů začít chodit až v roce 1947. Přesto tři z nich vystudovali vysokou školu. Gustav začal ve svých téměř třiceti letech studovat na VŠ geologii. Po šesti ukončených semestrech ji náhle skončil. Zeptal jsem se jeho nejmadšího bratra Hanse proč. Odpověděl: "Já na to mám svou teorii. Tehdy ho Míla Nevrlý zřejmě lámal, že když dostuduje, tak může nastoupit k nim do Severočeského muzea v Liberci, že je tam volné místo geologa. Toho se asi Gustav lekl, jezdil tehdy po světě na expedice a podle mě se bál, že by tím stálým zaměstnáním ztratil svoji svobodu."

Kdo jsem?

Autor byl první polovinu svého profesního života vychovatel mládeže. Po roce 1989 se stal novinářem a napsal několik knih. Napřklad Případ spravedlivého vraha, Petr Pávek: Mám vizi, Koktejlový úkrok Otýlie B., Román pro Quida, rozhovor - knihu s legionářem Stanislavem Hněličkou: Byl jsem tobruckou krysou.

Proč to dělám?

Chci se pokusit z Gustava Ginzela vytvořit novou legendu Jizerských hor, které ztratily po dvojnásobné výměně obyvatel svého ducha, své legendy, svou historii. Příběh Němce, který zde mohl s rodinou po válce zůstat, se k tom neobyčejně hodí.