Vydání dobrodružné pohádkové knihy o skřítcích

Jakmile Pavlík s Honzíkem udělali krok, měli pocit, jako by je někdo vytáhl z ledničky a posadil na rozehřátý gril. Na ostrově bylo takové teplo, že si hned museli sundat trička a přejít do stínu. Chvíli stáli jen tak na břehu a přemýšleli, co teď.

Ticho prolomil Honza: „Tak my stojíme na břehu krásného ostrova, vybavení na potápění, a jsme pořád na suchu? Tak to ne!“ A rychle si začal sundávat kalhoty, boty a ponožky. Pavlík se k němu okamžitě přidal a za malou chvíli už tu stáli oba v plavkách, s ploutvemi na nohou a potápěčskými brýlemi na nosech. Na chvíli se na sebe ještě podívali, krátce se zasmáli a pak se pomalu vydali do moře.

Voda byla teplá, jako čaj a břeh se svažoval pomalu, až najednou Honzík heknul a byl pod vodou. Pavlík na nic nečekal a ponořil se za ním. To, co pod vodou spatřili, jim vyrazilo dech. Takovou nádheru totiž dosud viděli jen v televizi, v pořadech o podmořském životě. Všude kolem nich se to hemžilo barvami a životem. Ocitli se totiž mezi korálovými útesy.

Koráli jsou živočichové, kteří vylučují určité látky. Tyto látky pak ztuhnou a vytvářejí korálové útesy. Mají různé barvy a existuje jich mnoho tisíc druhů. Tyto útesy pak obývají další živočichové a také velmi krásné, barevné ryby. Jak si tak prohlíželi ten barevný zázrak, Pavlík rukou drbnul do Honzíka a ukazoval na jedno místo mezi sasankami, kde se objevila malá rybka s  bílo-oranžovými pruhy. Honzík jen kroutil hlavou a pak zabral ploutvemi a vynořil se. Pavlík se k němu také přidal.

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit,“ kroutil hlavou Honzík, když se vynořili.

„Já taky ne,“ usmál se Pavlík. „Takovou nádheru jsem v životě z takové blízkosti neviděl.“ Po chvilce ticha dodal: „Co myslíš, bylo tohle to překvapení, co myslela Brigita?“

„Určitě ne,“ odpověděl Honzík. „Je to nádherné, ale tohle není dar, který může změnit život nám i našim blízkým. Musíme se tady ještě porozhlédnout.“

Honzík cítil, že mají něco tajemného na dosah ruky. Jen nevěděl, co a kde to má přesně hledat. Pavlík mu s tím pomohl.

„Myslíš, že tady jsou i podmořské jeskyně?“ zeptal se Honzy.

Honza na něj vytřeštil oči, pak si hned nasadil brýle, zhluboka se nadechl a potopil se. Pavlík na nic nečekal a už zabíral ploutvemi směrem ke dnu. Pod vodou bylo tolik jasných barev, že i ve větší hloubce bylo pořád celkem dobře vidět. Žádná jeskyně ale nikde nebyla.

Chvíli se ještě potápěli, a když už byli unavení, vydali se kolem korálového útesu zpět ke břehu. Cestou, kdy pluli spíš po hladině, se pod nimi něco zalesklo. Oba se potopili hlouběji, ale nic nenašli. Vrátili se tedy na hladinu a pokračovali ke břehu.

Když se konečně vydrápali na břeh, únava na ně dopadla celou vahou.

„Páni, to jsem netušil, jak je to potápění náročné,“ povídá Pavlík.

„Já jsem to sice tušil, ale nejsem z toho o nic méně unavený,“ zasmál se Honzík.

Pak už jen tiše leželi na břehu, pozorovali jemné vlnky na hladině a poslouchali šumění moře.

Zničehonic se oba prudce posadili, jako na povel. Ve vodě, na stejném místě, kde se na zpáteční cestě potápěli, se opět něco zalesklo.

„Tam přece musí něco být,“ přesvědčeně povídá Pavlík.

„Musíme se tam podívat ještě jednou,“ přitakal Honzík a už si obouval ploutve. Během chvíle byli zpátky ve vodě a hnali se na to místo, kde viděli ten tajemný třpyt.

Jakmile se dostali na místo, Honza se zhluboka nadechl a bez okolků se potopil. Pavlík se na chvíli zastavil, protože nebyl tak fyzicky zdatný jako Honzík. Trochu se vydýchal, pak se také zhluboka nadechl a následoval Honzíka. Když se ale potápěl k místu, kde Honzík bezradně bloumal sem a tam, všiml si dalšího zalesknutí a hned se vydal se hned tím směrem. Čím víc se blížil, tím víc se mu oči rozšiřovaly úžasem. Přibližoval se totiž k malému převisu, pod kterým se objevil nevelký a hlavně velice nenápadný otvor. Když se přiblížil ještě víc, už mu nestačil dech a musel se vynořit, ale cítil, že našel něco, co by mohlo být začátkem dalšího slibovaného dobrodružství.

Pavlík nemohl na hladině popadnout dech. Jen nevěděl, jestli je to tím, jak dlouho byl pod vodou, nebo tím, jak napjatý se teď cítil. Honzík byl vzápětí u něj a hned se ptal, co se děje. Pavlík ale nebyl schopný slova a měl tak vykulené oči, až to Honzu trochu vylekalo. Jakmile se dokázal nadechnout, zatahal Honzu za ruku a pak se potopil. Honza spěchal za ním. Jakmile se dostali k převisu, začali jej zkoumat a vzápětí objevili přímo pod převisem otvor směřující kolmo dolů, v průměru velký asi jako větší medicinbal. Právě z tohoto otvoru se každou chvíli objevoval odlesk světla. Oba byli napětím bez sebe, ještě chvíli to tam pořádně zkoumali, ale pak už museli pro vzduch.

Pavlíka už šimralo sluníčko na tváři pěknou chvíli, než se konečně odhodlal vstát. Proč taky, vždyť jsou prázdniny. Prázdniny!!! Vmžiku byl vzhůru, oblékl se, běžel dolů do koupelny a velmi opatrně, jen dvěma navlhčenými prsty, vytřel ze svých očí spaní. Venku bylo krásné teplo, které dávalo tušit, že odpoledne bude opravdový pařák.

Pavlík prolétl obývákem a nakoukl do kuchyně, kde voněla míchaná vajíčka na pánvi. Vedle nich ležel vzkaz od maminky: „Dobré ráno, miláčku. Dobře se najez, budeš to dnes potřebovat. Máma.“

A jéje, řekl si Pavlík. Na druhou stranu pomáhal na statku rád. V podstatě ho bavilo dělat cokoli, od kydání hnoje až po stříhání ovcí. Už teď se těšil na to, co mu rodiče přichystali. Vajíčka v něm zmizela jako v hluboké studni a rázem už na sobě měl holínky a v kapse pracovní rukavice.

Venku bylo opravdu nádherně. Vzduch voněl vlhkou trávou a odevšud se ozýval zpěv ptáků. První, kdo ho přivítal, byl jeho věrný kamarád Filda. Filda je pes, jehož původ není znám, ale jak už to bývá, je chytřejší než leckterý čistokrevný chlupáč. Je černý, s bílou náprsenkou, krátkou srstí a neutuchající chutí k jídlu.

Filda se opřel Pavlíkovi o prsa, až ho málem shodil, a oblízal jeho obličej tak rychle, že Pavlík ani nestačil vykřiknout. Filda byl opravdu neuvěřitelně rychlý, takže v dalším okamžiku už byl pryč, protože zahlédl na dvoře zatoulanou slepici a to je pro psa na statku výzva k okamžité nápravě.

Pavlík chvíli přemýšlel, jestli se vrátit do koupelny a umýt si obličej, ale byl už tak natěšený, že si obličej utřel jen do rukávu a vyrazil za zvuky vycházejícími ze stodoly. Tatínek tam připravoval novou podestýlku pro ovce, a tak sláma létala úplně všude. A ta vůně čerstvé slámy!

„Ahoj, tatí!“ zavolal Pavlík, až jeho táta nadskočil. Pak se s úsměvem otočil k synovi a povídá: „Dobré ráno, Pavlíku, jsi připravený nám pomoci?“

„Jasně!“ s radostí odpověděl Pavlík.

„V tom případě ti dnes svěříme velmi důležitý úkol…“ Tatínek se významně odmlčel, aby Pavla ještě více napnul. „My s mámou dnes máme spoustu práce tady a potřebovali bychom odvést ovce a kozy na pastvu, na naši louku. Ohrada je připravená…“

„Jóóóó!!!“ zakřičel Pavlík radostí, ještě než tatínek stačil domluvit. Když se přestal smát, začal kolem sebe radostí mávat rukama, protože mu bylo jasné, že povede stádo třiceti koz a ovcí na odlehlou louku úplně sám s Fildou.

Tatínka moc bavilo pozorovat Pavlíka, jakou má radost a jak mu svítí očička. „Pavlíku,“ povídá, „myslím, že bys už neměl na nic čekat. Ovečky už mají určitě pořádný hlad a na našich loukách už tráva dorostla dost na to, aby ji mohly začít spásat.“

Pavlíka nemusel pobízet dvakrát. Skočil tátovi kolem krku a dal mu takovou pusu na tvář, až mu zalehlo v uších. Maminka zrovna vešla a s úsměvem se rozkoukávala, když vtom jí Pavlík vlepil také pusu a mazal za zvířátky.