Mohu se k vám objednat na osobní konzultaci nebo terapii?
Bohužel ne, už tak mě dost pronásledují naštvaní psychologové. Ale pokud máte otázku nebo problém, napište mi na mail nebo přes FB. Kdo ví, třeba se mi podaří vás správně nasměrovat! Neskromně mohu říci, že zatím mám úspěšnost jako kompas v rukou skutečného zálesáka.
Od jakého věku dokážete rozpoznat typ osobnosti konkrétního dítěte?
Osobnost dítěte dokážu rozpoznat zhruba od jednoho roku. S jistotou pak ve věku okolo 4 let. Důležité je ale odfiltrovat vliv rodičů, kteří vždy do dítěte vkládají kus sebe.
Pro některé kombinace osobností v rodině je typické, že dítě se této "nechtěné infiltrace" pracně pokouší zbavit až v dospělosti.
Existuje způsob, jak potlačit nechtěné vlastnosti člověka a naopak rozvinout ty žádoucí?
Ano, říká se tomu přísná výchova. Statistické výsledky nejsou jednoznačně pozitivní. V přítomnosti autority však lze dosáhnout toho, aby se dítě chovalo převážně požadovaným způsobem. Chování dítěte v nepřítomnosti autority však tímto způsobem regulovat nelze. Pokud zvolíte přísnou (autoritativní) výchovu, můžete s jistotou počítat s narušením vzájemných vztahů, narušeným vývojem osobnosti dítěte a velkou psychickou zátěží, která se, v závislosti na intenzitě převýchovy, projeví až s časovým odstupem.
Každý člověk má pouze dvě možnosti rozvoje osobnosti. Může být sám sebou a pak je schopen nést odpovědnost za vlastní projevy. Nebo může "být nikým". Je vyloučeno, aby se někdo naučil být někým jiným, než se narodil, ale za určitých podmínek to lze věrohodně předstírat, což je nesmírně frustrující životní strategie.
Existuje způsob, jak rozvinout své lepší já?
Veškeré negativní projevy člověka jsou důsledkem duševní nerovnováhy a narušené sebeúcty dotyčného. Jedinou cestou ke zlepšení je sebepoznání, smíření se a snaha o osobní růst.
Většina osobností své problémy přirozeně skrývá, často i sama před sebou. S plným nasazením se brání přijmout to, co ostatním bije do očí. Čtení knihy pro ně může být palčivé, ale jedná se vždy o přijatelnější formu terapie, neboť dotyčný má možnost zvolit vlastní tempo a není přitom osobně konfrontován s jiným člověkem, což bývá skutečně rušivé.
Své problémy si nakonec každý potřebuje vyřešit sám. Ulpívání na druhých, hledání viníků či pomocníků, je cesta, která nevede k cíli.
Spokojeně lze žít jedině v přítomnosti člověka, který dobře ví, kým je. Zná vlastní osobnost a respektuje druhé. To je jediná cesta, která vede k dlouhodobě zdravým vztahům, a nakonec i ke skutečnému zdraví, které si všichni navzájem přejeme.
Co když jsem si jistý, že problém je v druhém člověku?
Všechny pokusy změnit druhého člověka, podle vlastních představ, jsou předem odsouzeny k nezdaru.
Snaha o převýchovu dítěte deformuje vývoj jeho osobností, byť je to snaha nevědomá, či podložená dobrými úmysly. Snaha změnit dospělého člověka dopadá pouze na kvalitu mezilidského vztahu.
Skutečnou změnou k lepšímu je pouze osobní růst, který pramení z vlastní vůle a svobody rozhodování.
Na druhé lidi se většinou zlobíme především proto, že se chovají jinak než bychom chtěli. Je dobré si připustit, že to jak se druzí chovají není naše vina, že to vlastně ani není nic zvláštního a v konečném důsledku v tom ani není žádný problém.
Problém většinou spočívá ve vzájemném nepochopení, nedostatku tolerance, respektu a strachu. To vše lze změnit, jedině pokud chtějí oba a každý svobodně pracuje sám na sobě.