Tak třeba toto: román jsem začal psát odprostřed. Nejdřív jsem napsal kapitolu „Irský pub“, podle mě asi nejvtipnější část příběhu. A říkal jsem si, že to bude v podstatě jen veselá povídka. No a pak jsem psal dál, jak se hlavní hrdina po návratu z hospůdky prodíral životem v Německu. No a také naopak jsem musel psát i druhým směrem - jak se Standa Fojtů vůbec do toho Irského pubu dostal.
Po celou dobu psaní jsem nevěděl, jak příběh dopadne. Sám jsem byl na to docela zvědavý.

A připadal jsem si jak Belmondo ve filmu Muž z Acapulka. Se všemi hrdiny jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, jak Belmondo s Bobem Saint-Clarem.

A neuvěřitelně jsem se těšil, až si sednu k PC a budu snít a psát. Hlavního hrdinu jsem tak mohl poslat do Brazílie na karneval i na Maracaná na fotbalový zápas Flamenga. Při cestě zpět si ještě odskočili s frau Marií na Tahiti. Tam se prostě nejspíš nikdy nepodívám.
KDYŽ TAK NALÉHÁTE
, TAK TADY JE JEŠTĚ JEDNA UKÁZKA Z KAPITOLY „IRSKÝ PUB“
Všiml jsem si, že Depejrak, i když z nich byl asi nejveselejší a nejrozvernější, se těchto posměšků na mou adresu nezúčastňoval. Dokonce na mě s omluvným gestem a šibalským úsměvem zamrkal jako by chtěl naznačit, že dnes jsou hold jeho kamarádi v náladě a ty jejich nejapnosti musím přetrpět. Aniž by však cokoliv řekl, tak jsem mu na jeho pokus o omluvu odpověděl: „Žádný…problém.“ Rozuměli jsme si a zdálo se mi, že je rád, že se nezlobím.
Moji posměváčci si pro změnu poručili tequilu. Na ruku si nasypali trochu soli, slízli ji, šoupli do sebe obsah skleničky a zakousli se do citronu.
„Ááá, páni jsou světáci, hmmm,“ udělal jsem. Depejrak mi znovu ukázáním na skleničku pokynul, že objedná i pro mě.
„Tcc, takové patoky nepiju.“ Sice jsem to dnes už nechtěl míchat, ale co už…Ten šťouch si opravdu zasluhoval zapít. Barmanka byla zrovna kousek stranou, využil jsem toho a rychle si pujčil ze stolu prázdnou skleničku, aby to neviděla. Z boční kapsy jsem vytáhl plucku se slivovicu a nalil jsem si. Depejrak drcl do svých kamarádů a něco jim řekl. Asi aby koukali na mě, bo se všichni otočili. Možná zase čekali nějakou atrakci anebo si jen chtěli se mnou přiťuknout. Napadlo mě, že bych měl přípitek něčím okořenit, ať to není tak fádní. Fakt že jo, okořenit. To je to pravé slovo. Můj zrak spočinul na solničce.
„Tak hele koukejte, pánové. Takhle se pije u nás na Valašsku.“ Nasypal jsem si na hřbet ruky pepř a slízl ho. Němčoury přešel smích, zkoprněli, pár sekund byli úplně ticho. Šoupl jsem do sebe slivku a …Ježíšmarjá!!! Toto, chlapi, raději nikdy nedělejte! To bych nepřál ani novému příteli mé manželky!
Zalapal jsem po dechu, do nosu se mi vedralo ohromné šimrání a pálení. V krku jsem měl naráz místo ohryzku struhadlo. Z očí mi vytryskly slzy. No… měl jsem pocit, že ze všech otvorů na hlavě mi něco vytrysklo. A kdyby jenom na hlavě. Ze všech otvorů. I těch dole. Ale slzy to určitě nebyly. Rychle to něčím zapít! Anebo zajíst. Bohužel jsem měl svoje pivo vypité. Naštěstí měla barmanka na pultu misku s ovocem. Rychlostí blesku jsem se natáhl po jablku, určitě je hodně šťavnaté, alespoň jsem si to moc přál, aby mělo v sobě co nejvíc šťávy. Panebože, co to je zase za pachuť? Třikrát jsem se rychle do jablka naprázdno zakousl, ale nic. Skrz slzy jsem si bohužel nevšiml, že to jsou jen molitanové atrapy. Rozhlídl jsem se po Depejrakovi, abych od něj vyptal hlt piva, ale nikde jsem ho neviděl. Jak jsem se zahryzl do atrapy, smíchy se vyvrátil z barové stoličky a teď se marně pokoušel zvednout. Moc mu to nešlo a jeho rozparádění kumpáni mu také moc nepomohli – sami totiž měli problém udržet se na nohou. Bez jeho svolení jsem se tedy pořádně napil jeho piva. Škrábání v krku povolilo.
„A pak kdo tu dělá ostudu. Já se aspoň neválím po zemi,“ měl jsem v tuto chvíli navrch já. Podal jsem mu ruku a pomohl mu vstát.
„Na, dej si. To tě postaví na nohy,“ nabídl jsem mu plucku. „Toto…být…slivovice. Regional…pití. Tento region…v Česká republika…jmenovat se…Valašsko,“ snažil jsem se popsat náš tradiční nápoj, na který jsou všichni Valaši náležitě pyšní a díky kterému jsme známí po celé republice. Někdy až moc známí, až z nás celá republika dělá neprávem jenom bandu ožralců.
Depejrak si lokl a pro změnu vyhrkly do očí slzy jemu.
„Ja, gut,“ zamlaskal.
UPŘÍMNĚ?
Upřímně Vám řeknu, že těch požadovaných 30 000 kaček bych samozřejmě někde v šuplíku vyhrabal. Ale... pointa je někde jinde. Odmalička, v podstatě celý život jsem se kromě zaměstnání snažil vydělat peníze i bokem. Na co jsem šáhl, to jsem podělal.
Tak jsem o tom mém neumětelství napsal knihu.
Představa, že ani na Hithitu nevyberu ani korunu je sice děsivá, ale co...šak su už na to zvyklý. 
Náš skvělý komik Vlasta Burian říkal: „Raději ostudu, jak nudu.“ No, já o ostudu už moc nestojím (bejvávalo
), tak bych Vás chtěl co nejlaskavěji požádat o zasponzorování vydání tohoto románu, za což Vám pošlu jednu z odměn (anebo i více) a z celého srdce Vám moc děkuju!
Tož tak na Valašsku.
Komentáře