Prostě jen NELÍTOSTNĚ

Radku jak to začalo?

Zdánlivě jednoduchá otázka, která ovšem vyvolá mnoho vzpomínek.

Každý z nás se chtě, nechtě snaží žít život podle zavedeného klišé a řešíme věci, které se nám dějí podle společenských vzorců. I já žil stejně. Jenže! Náhle vám životem projede blesk, který všechno změní a vy víte, že už nic nebude stejné. Jste prázdným vlakem na odstavné koleji a musíte jednat jinak...

Jak tedy vzniklo „Nelítostně“ - autorské vydání?

Po poslední reportáži v září 2005 jsem zůstal v úzkém kontaktu s rodiči Kamily a uvědomil si, že příběh ve formě reportáží se odloží kamsi do archivu a nezůstane žádný odkaz. Stopy vrahů, jejich motiv a těžká, složitá vražda mě vedla k něčemu, co přesahovalo čin samotný. To, že v pozadí celého činu byla vážná sociopatická porucha každého z obviněných bylo zřejmé. Mě se však usadil v hlavě čevr. Proč?! Proč to udělali? To byl motor, který mě hnal kupředu.

Někteří lidé se pozastavovali nad první reportáží, která byla tehdy odvysílána. Vše se to ve mně mlelo a já věděl, že každým dalším krokem překročím Rubikon toho podivného motivu k vraždě sedmnáctileté Kamily.

Co bylo oním spouštěčem, kdy jsi si řekl, že to musíš napsat?

Když jsem si uvědomil, že pro ty tři, to byla v podstatě hra na smrt, divadlo, plán, scénář. Jednou z teorií byla verze „vraždící skupiny mladistvých“. Měli jsme natočené desítky hodiny, ale ten natočený materiál v sobě skrýval daleko více, než jen tři odvysílané reportáže.

Rozhodl jsem se…

„Uložil“ jsem se k notebooku a za tři týdny byla kniha napsaná. Byl to docela zvláštní proces. Písmenka skákala na papír jako bych byl stroj.

O co bude obohacená kniha Nelítostně autorské vydání?

Kniha Nelítostně – autorské vydání bude doplněna o rozhovory aktérů tehdejšího natáčení. Kupříkladu povídání s režisérem všech reportáží Zbyňkem Fialou či s filmovým producentem High Level Pictures s.r.o. Janem Lengyelem, který se námětem zabývá. Pan Lengyel již sestavil tým, se kterým připravuje scénář k filmu „Nelítostně“.

Další rozhovor v knize bude ve stylu „sám se sebou“. A nakonec bude kniha obohacena i o vybrané otázky vás čtenářů.

Jaký je tedy cíl?

Cíl asi není to pravé slovo. Mou vizí bylo a stále je, dostat do knihy vše podstatné a především odpověď… „Proč?“

Hlavou mi běží základní myšlenka – nechci, aby tento děsivý příběh se svým pozadím, skončil v archivu České televize.

Můj cíl je tedy varování. Chci říct lidem „chraňte své děti!“

Vždyť ve světle (nebo temnotě) tohoto případu je toto sdělení tím nejdůležitějším.

V jakém stádiu je kniha v současné době?

V současnosti spolupracuji s portálem Vydej knihu CMYK 57, s.r.o. Prošli jsme již několika fázemi a ke konečné realizaci a uvedení knihy na trh chybí již jen potřebný obnos. K rozhodnutí vydat knihu formou předprodeje mě vede fakt, že bychom měli býti více vnímaví ke svému okolí. Věřím, že s vaší pomocí se vše povede a knihu společně vydáme.

Rád bych předem všem děkoval za podporu, které si opravdu neskutečně vážím.

Ukázka z knihy

Když jsem položil prst na zvonek na brance, ucítil jsem napětí. Sakra, vždyť já zvoním na zvonek rodičů zavražděný holky. Do prdele. To byla jediná slova, která mi proběhla hlavou.

Zvonek zazvonil, ale dlouho nikdo nevycházel.

Přemýšlel jsem nad tím, co bych udělal já. Asi bych se s žádným novinářem nebavil.

Najednou se dveře otevřely a před dům vyšla paní. Usmívala se a pomalu přicházela k brance. Usmívala se, ale bylo vidět, že to je úsměv plný bolesti.

„Dobrý den.“ pozdravil jsem, i když jsem najednou měl v krku horký brambor.

Kývla na pozdrav a já měl pocit, že se zapotácela. Prošel jsem brankou a podával ji ruku.

„Co si přejete?“ zastavila se metr od branky.

„Dobrý den, já jsem Radek. z televize…,“ ztratil jsem slova. Už jsem nedokázal říct ani jedno slovo.

„Já vím, já si… přála…“

Pláče, sakra, ona pláče. Cítil jsem, jak se nohy samy pohnuly a já ji nabídl objetí. Pláče a já cítím, jak mi vlhne košile na rameni. Měl jsem tísnivý pocit, že mě čekala. Vzala mě za ruku a vedla mě s sebou do domu. Vyšli jsme po schodech do patra a najednou jsem se ocitl v obývacím pokoji.

„To je pán z televize. Přijel za námi. Kvůli Kamilce…“

Slyšel jsem snad to nejnepříjemnější představování v životě. Nemůžete lidem plným bolesti vysvětlit jednou větou, proč jste jim vpadli do života. Sedl jsem si na židli a pokorně mlčel. Paní se posadila vedle svého muže. Sevřela mu ruku do dlaní.

Lidé sedící vedle mě byli asi jejich přátelé a všichni jsme seděli v jakémsi podivném kruhu. Všichni jsme mlčeli. Vzduchem probíjelo zvláštní napětí. Uprostřed toho kruhu byla položená fotografie dívky. Tu fotku jsem znal z novin. Kamila se na ní usmívala.

„Kamilka byla hodná, pane redaktore,“ prohodil muž sedící nalevo a kýval při tom hlavou.

„Nejsem redaktor, prosím, říkejte mi Radku.“

„Byla moc hodná, Radku,“ řekl patrně manžel té paní, která mi přišla otevřít.

V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že jsem hnusná, bulvární svině, která tam nemá co dělat. Prohlížel jsem si jejich obličeje a pak jsem pohledem sklouzl na fotografii té dívky. Měla něžně tmavé oči, tajemný úsměv a vlasy s divokým, modrým melírem. Na očích ji bylo vidět, jak se baví, jak se směje na fotografa. Přesně věděla, co chce, když fotograf stiskl spoušť.

Usmívala se a člověka mimoděk napadlo, jak moc ji bavilo žít…

Recenze

Recenze NELÍTOSTNĚ autorské vydání

Před 18 lety otřásla severočeským městem Bílina otřesná událost. Tři kamarádi se rozhodli zabíjet a svůj čin také dokonali. Reportér Radek Hromuško byl vyslán na místo činu a měl  zjistit, co se stalo a proč. Krom tří, přes půl hodiny dlouhých reportáží, to také sepsal do knihy nesoucí název NELÍTOSTNĚ.

Text knihy je syrový a přesto velmi autentický. Měla jsem pocit, jako bych stála reportérovi za zády nebo schovaná za kamerou a vše viděla a slyšela. Občas mi unikal proud slov a vět tří obviněných a jejich kamarádů, ale po dohledání natočených reportáží jsem zjistila, že se jedná o čistý přepis jejich vyjádření. Je pak na každém z nás, jaký si na ně uděláme názor, a přesně to se mi na knize líbilo.

Autor se celou dobu snažil být nezaujatý a snaží se obviněné mladíky nesoudit. Od příjezdu do Bílliny se snaží vše pochopit. Snaží se pochopit, co je k vraždě vedlo a snaží se zjistit zda to skutečně bylo tak, jak všichni tvrdí. Současně se autor dostává k oběma rodinám, k rodině oběti i hlavního obviněného. Vzhledem k tomu, že je Radek Hromuško velmi empatický, nemá problém si obě rodiny získat a dokonce se snaží pomoct jim tuto naprosto příšernou situaci překonat. Z textu knihy jsem cítila tu snahu to překonat a ten zmar, že toto jen tak překonat nelze.

Tři noci se mi o událostech zdálo, protože díky knize jsem měla pocit, že i já jsem na chvíli v Bílině žila.

Nejvíc mě děsí, že toto není příběh, který by skončil zaklapnutím knihy, to je příběh, který se stal a stále trvá. 

Annette Kovářová

-------------

Při čtení knihy mě těšilo, že je z prostředí, které je známé. Četla se rychle a sama. Hodně přímé řeči, mi dělalo při sepsání recenze problém, ale díky tomu byl příběh naprosto skvělý. Musím říct, že jsem měla chvílemi i husí kůži, jako kdybych tam byla, přihlížela a nemohla nic říct. Propracovaný děj a velice zajímavé pasáže. Děj gradoval pomalu a jistě a dával víc a víc napínavý pocit. Mám ráda takové knihy, hodně mi sedí a je to můj styl.

Konec knihy? Nemám slov, opravdu boží a zároveň přeběhl mráz po zádech. 

Rozhodně se těším, jestli kniha vyjde. 

Lenka Frisová

--------------

Nikdy bych nečekala, že se něco tak ohavného může stát v České republice. Obdivuji autora za jeho schopnost vyprávět tento příběh spolu s pocity všech zúčastněných stran. Opravdu mi to celé přišlo až neuvěřitelné a děsivé. O motivu ani nemluvím, ten je pro mě nepochopitelný. Opravdu tohle někdo může brát pouze jako hru? Jsem ráda, že se v knize vyskytují výpovědi všech osob spolu s jejich vnitřními pocity a myšlenkami. Upřímně si nedovedu představit, co musela rodina Kamily prožívat v té době a věřím, že ani teď z toho nejsou venku. Něco tak strašného prostě nezmizí. Hodně mě fascinoval i náhled do pocitů rodičů vraha. Jejich rozpoložení a celková pohled na věc. Zarazil mě fakt, jak špatně máme nastavený soudní systém. Je strašné, že za tak brutální vraždu dostali pachatelé pouze 20 let. 

Moc děkuji za možnost si knihu přečíst. 

Monika Omaníková 

--------------

Autor a redaktor v jedné osobě se poušti do natáčení jedné děsivé reportáže. Tři mladí kluci vylákají ven svou kamarádku Kamilu, kde ji pak brutálně zavraždí. Obětí je nejen Kamila, ale také její rodiče nebo rodiče vraha. Čteme surové a drsné rozhovory s již zmiňovanými rodiči, ale také kamarády Kamily a kluků, kteří tento hrozný čin spáchali.

Bylo to těžké a pro mě náročné čtení, které bylo plné emocí a slz. Autor vyzpovídá taky vraha a snaží se pochopit, proč to kluci udělali. Byl to plánovaný čin nebo náhodná akce? Autor se nebojí a umí položit vhodně otázky tak, aby se dozvěděl, co potřebuje. Dokázala jsem se vcítit do těch, s kým byl rozhovor veden a lehko mi rozhodně nebylo.

Za mě je kniha velmi zajímavý a povedený počin, který si zaslouží pozornost.

Pár slov o autorovy

Kdo jsem?

Podivín. Ano, uvědomuji si, že se lidé, snaží mě někam zařadit. Ale to neumím ani já sám. Jsem člověk, kterému se příběhy jednoduše dějí. Stávají se a mozek i srdce se je snaží zpracovat. Kdybych měl publikovat deník, tak bych asi byl prohlášen za šílence. Nikdy jsem nemyslel na kariéru ani na zisk. Snažil jsem se celý život o dvě věci. Za prvé vytvořit si kolem sebe tolerantní prostor, kam budu patřit. Pocity vykořenění jsou opravdové. A za druhé, smířit se sám se sebou!

To je důležitý proces, a proto vlastně píšu.

Nejde o to zanechat stopu v čase mé maličkosti, ale jde o sdělení myšlenek a příběhů, které nás často přesahují. V dnešní době plné technologií, strachu, kariérismu a peněz jde o to, vrátit se k podstatě člověčenství. Nikdy jsem nechtěl měnit svět kolem agresivními argumenty, ale nastavit komunikaci na úrovni vzájemné důvěry. To je moje podstata, hledání cest kolem sebe. Tedy i cest ode mne k vám, a proto budete držet mou knihu v dlaních. Jelikož …

„Největším nepřítelem autora je příběh samotný.“

Nastavil jsem si vysokou úroveň pokory a s ní pozoruji svět kolem sebe.

Závěrečná slova

Závěrem mi dovolte poděkovat, a to především Platformě Hithit, že mi umožnila tuto příležitost. Dále mé velké díky patří portálu Vydej knihu za podporu a pomocnou ruku i všem těm, kteří se na této knize podíleli. V neposlední řadě přátelům a známým za přízeň a podporu a nesmím opomenout ani knižní influencery.

A především mé obrovské díky patří všem pozůstalým, bez nichž by tato kniha nevznikla.

Děkuji i vám všem, jelikož bez vaší finanční podpory by tento krutý příběh zapadl hluboko do televizního archivu. A to by byla velká škoda.

Věřím, že to společně dotáhneme do cíle a dostaneme knihu na pulty knihkupectví. Díky tomu poneseme poselství Kamilčiny babičky, jejíž závěrečná slova byla, cituji:

„Chtaňte své děti!“

S úctou a pokorou Radek Hromuško.