Prosím, podpořte tisk knihy s titulem 2022: Rok hlupců

Do konce projektu zbývá jediný den, vybráno je 29 procent cílové částky. I bytostný optimista, jakým jsem, musí uznat prohru. Sázka na sílu FB atd. se ukázala být zcela pomýlenou a jen potvrdila můj dlouhodobý pocit, že sociální sítě jsou ve své podstatě asociální. Ale možná jen ten projekt prostě moc nezaujal, i když lidé, kterým jsem neúplný rukopis poskytl, tvrdili opak - a nejsou to mí podřízení (žádné nemám), aby mi podlézavě pochlebovali:-)

Děkuji moc všem, kdo projekt podpořili, své peníze dostanete od Hithit zpět. Cením si této podpory. A zkouším jiné cesty, aby v lednu kniha mohla vyjít i v tištěné podobě. Podporovatelé ji dostanou zdarma a pokud nevyjde, pak na vyžádání (platí zejména pro skryté anonymní dárce) pošlu rukopis... dá se tomu tak pořád říkat, když píšeme na počítači? Asi ano, používáme přece ruce:-)

Přeji všem hezké Vánoce a pohodový rok 2023.

J.P.

8. července 2022. Výlet do Plas je vždy zážitkem, to místo má svůj klid i genia loci. Je tam první panovnický cisterciácký klášter v Čechách, založený před více než 870 lety přemyslovským knížetem Vladislavem II.  Během let 1661 až 1785 bylo opatství velkolepě barokně přestavováno, později se klášter stal rezidencí kancléře Metternicha a jeho rodiny, kteří si zde zřídili rodovou hrobku. Obrovský areál se opravuje, jde to pomalu, určitě to stojí spoustu peněz, ale rekonstruované budovy uchvacují svojí architektonickou krásou. Opraven je i klášterní pivovar, vaří v něm skvělá piva a obědová žebírka byla opravdu luxusní. A cestou zpět zastávka v malé obci Dobříč na rozhledně Radost ve výšce 422 m. Postavili ji na vlastní náklady Václav Růžek, Zdeňka Šimandlová a Jaromír Jelínek z Jarova. Jak se píše na tabuli u rozhledny, jednou majitel pozemku Růžek řekl panu Jelínkovi: „Člověče, tady by byla krásná rozhledna.“ A on odvětil: „No, tak ji postavíme.“ Skvělý přístup k životu, k lidem. A výhled, zcela zdarma, je opravdu úchvatný, vidět je i zřícenina hradu Radyně. Pod rozhlednou si lze krásně posedět i na „lavičce Václava Havla“, se stolkem, obepínajícím lípu. Není to evidentně ta předražená módní záležitost za 300 000 Kč, ale replika za zlomkovou cenu, v tomto případě nabízející hodně muziky za málo peněz.

26. srpna 2022. V Německu se stahují z knihkupectví dětské knihy o Vinnetouovi, slavném náčelníkovi Apačů. Důvod je klasický. Knihy podle nakladatelství Ravensburger Verlag prý „zraňují city ostatních“ a obsahují podporu „rasistického folklóru“ a obsahují „zlehčující klišé“. Prý si čtenáři stěžují. Větší blbosti nevymyslíš. Pisálek na Vinnetouovi vyrostl a jeho city knihy ani filmy nezraňovaly, naopak, citlivě vnímal čestnost rudého muže, který se, dnešní mluvou multikulturně, propojil bratrsky s bílým heterosexuálem Old Shatterhandem, aby společně bojovali na světový mír. Jako malý kluk si pisálek chodil půjčovat knihy od Karla Maye i jiných autorů kovbojek k sousedovi Cyrilu Pucholtovi; do jeho obýváku s obrovskou knihovnou nabitou dobrodružnou literaturou vstupoval s napětím a pokorou jako do svatyně, aby vrátil přečtené a odnesl si domů další napínavé čtení.

No, s tím zákazem; jestli hlavním problémem nebude fakt, že v knihách o Vinnetouovi nejsou buzny, lesby a nebinární člověci, chybí tam i černoši. I když… lovec motýlů lord Castlepool by mohl být buzna nebo nebinární. Idiotsky reaguje i veřejnoprávní německá televize ARD, která oznamuje, že filmy o Vinnetouovi už nebude vysílat. Doufejme, že vedení České televize bude mít více rozumu než Němci. Gentlemanského náčelníka kmene Apačů ve filmu Vinnetou – Poslední výstřel zastřelili zákeřně banditi. Nyní ho neméně zákeřně zastřelili fanatičtí němečtí „woke“ levičáci, kteří se jaksi zapomněli zeptat opravdových Indiánů, zda to tak sami vidí. „Ty vole, ti levičáci by mohli zrušit i mě, použil jsem nekorektní výraz, odvíjející se od slova gentleman, pokrokově jsem měl napsat gentlepersonského náčelníka,“ vyděsil se pisálek.

Odpoledne pisálek odjíždí zpět na Berounku na dvoudenní soustředění s kapelou. To je vždy relax a pohoda, hraje se s přestávkami pořád, i po půlnoci. K večeři úžasná pečená žebírka z mangalice s výborným chlebem, průběžně pivo, k tomu chlapské kecy a bigbít. Život je krásný.

26. března 2022. Celodenní výlet přes hory a doly. Ty hory i městečka v nich jsou úchvatné, opět se nabízí jako nejvýstižnější slovo spektakulární. A klikaté silnice opět plné cyklistů, ti trénovaní stylově a lehce plují ostrými serpentinami k vrcholu, hobíci zjevně trpí. Mallorca je v jarních měsících stoprocentně nejvíce cyklistickým místem na světě, jsou dole na rovinatém jihu i na západě v horách, všude. Na turistické trase GR 221 putují pěší turisté, ten trek přes hory vypadá sakra dobře. Cesta z ohromného kláštera Lluc podél dvou jezer do Port de Soller s vynikajícím obědem v přístavní venkovní restauraci, klikatá silnice do starobylého kamenného města Deiá a pak dál do Valldemossy, kde mají skvělé kafe.

Večer pisálek s dětmi poslal maminku s tatínkem do hospody na drink nebo víno, vykoupal vnoučata a po vyčištění zubů je uložil do jedné postele. A nezbytností je pohádka, tedy dvě pohádky na témata určená dětmi. Nejprve pohádka pro vnučku, která si přála něco o koníkovi. Pisálek ji pojal výchovně.

Za devatero horami, řekami a údolími byla stáj a v ní žil koník Chechtáček. Jmenoval se tak proto, že byl pořád vysmátý, měl neustále vyceněné zuby, jakoby se chechtal, vždy šířil dobrou náladu.

„Jak to, že se pořád směješ a máš tak krásnou srst i hřívu?“ zeptala se ho holčička Liz, když ho ve stáji navštívila. A koník, protože je pohádkový, tak umí samozřejmě mluvit, odpověděl: „Protože každý den jím jablíčka, hrušky, mrkve, mám rád ovoce i zeleninu, které mi dodávají sílu i dobrou náladu.“

Liz pak osedlala koníka a vesele spolu skotačili ve výběhu. A když skončili, řekl jí koník: „Já vím, že ty ovoce a zeleninu nemáš ráda, jestli se chceš pořád smát jako já, zkus říci mamince, že už jablíčka a další dobroty budeš jíst. Uvidíš, že mamince uděláš radost a sobě taky.“

Liz přišla domů a říká mamince: „Mami, prosím, můžeš mi nakrájet k svačince jablíčko?“ Maminka byla úplně zkoprnělá: „Jsi opravdu moje holčička?“ A Liz odpověděla: „Ano, koník Chechtáček mi poradil.“

Holčička snědla jablíčko, pak si dala i pomeranč a rázem se smála od ucha k uchu.

Druhý den přišla za Chechtáčkem do stáje a řekla mu: „Děkuji ti, koníku, za dobrou radu. Ovoce je výborné a fakt mám pořád dobrou náladu.“ A koník odpověděl: „Já vím, jsem rád, že jsem ti ukázal správnou cestu. A teď už mě osedlej a jedeme se spolu projíždět i smát.“

Zazvonil konec a pohádky je konec.

A ještě jedna pohádka pro Ala, ten si přál pohádku o bouracím stroji. Ovoce i zeleninu má rád, takže první pohádka byla výchovná jen pro půlku auditoria.

V jedné vzdálené zemi za devatero moři a devatero horami byl zaparkovaný v garáži bourací stroj. A byl smutný, protože neměl řidiče a hodně dlouho už nic nezbořil.

Nedaleko od garáže byl neutěšený sklad, který dělal celé čtvrti ostudu, byl polorozbořený, zdmi i zbytky střechy již prorůstaly stromy a keře. Bourací stroj si říkal: „To by byla práce pro mě, srovnat tu hrůzu se zemí, aby se tu mohl postavit nějaký hezký dům. Ale když nemám šoféra,“ zašeptal smutně a z ostřikovačů skel ukápla slza.

Ale v tu chvíli šel kolem garáže kluk Al, který slyšel nějaký nářek. Vstoupil do garáže, uviděl smutný bourací stroj a hned mu bylo jasné, proč pláče. A tak si řekl, že pomůže vyřešit dva problémy najednou – učiní stroj šťastným a zlikviduje polozbořenou budovu.

Vlezl do kabiny, sedl si za volant a začal zkoušet různé páčky. Aha, tahle je na vysunutí ramene, tahle na rozhýbání bourací koule, tahle na rozjetí, tato na couvání. A když všechno pečlivě vyzkoušel, vyjel s bouracím strojem ven, přejel sousední volný prostor a dal se do demolice ruin. A za hodinu byla ošklivá budova pryč, zbyla jen hromada cihel, trámů a střešních tašek, což už je práce pro bagr a nákladní auta. Kluk měl radost, že udělal užitečnou věc, a bourací stroj radostně blikal světly, protože se vrátil do práce.

Starosta města byl překvapený, že místní ostuda náhle zmizela a tak zahájil pátrání, kdo to provedl. Překvapivě zjistil, že to byl kluk Al se zapomenutým bouracím strojem. A tak svolal radu města, pozval kluka na radnici a před všemi mu dal medaili za dobrou práci. Všichni radní tleskali a provolávali „sláva a hurá“ a než zazvonil zvonec, na počest kluka i bouracího stroje si připili džusem a do garáže poslali bouracímu stroji na přípitek brzdovou kapalinu.

Dobrou noc.

6. ledna 2022. Stehenní sval je stále nepoužitelný pro běh, k tomu se přidala bodavá bolest v levé bederní oblasti. Tohle má být to krásné stáří? Podvečerní tradiční fotbálek s Media Teamem, který už třicet let má každý čtvrtek prioritu před čímkoliv jiným, včetně sexu, je v prdeli. Takže další den bez sportu, otrava. Pohybový absťák nahradil pisálek řezáním dřeva a posilováním bicepsových svalů za pomoci činek.

Při surfování na zpravodajských serverech ho zaujal titulek „Everest zdolalo málo černochů. Tým chce napravit koloniální minulost hory“. Nejvyšší hora byla přístupná primárně bělochům, z deseti tisíců lidí na vrcholu byl od roku 1953 na vrcholu jediný Afroameričan, napsal list The Washington Post. Takže opět rasismus, tentokrát rasismus hory. Probůh, to je idiocie! Černoši umí skvěle běhat, kralují v basketbalu i baseballu, jsou většinově mimořádně muzikální a tanečně nadaní a… asi je nebaví lézt po horách. To je vše.

Pisálek absolvoval dvoutýdenní Mt. Everest trek, a když se ponořil do vzpomínek, opravdu v horách žádného černocha nepotkal, i když se dostal až do výšky 5644 m. Ale hledat v tom rasismus hory, rasovou diskriminaci, segregaci? Inu, blbost kvete jako kytky v tropech a hloupá přecitlivělá politická, genderová, environmentální, náboženská a rasová korektnost civilizovaný svět deptá v tempu, jakým zlý brouk kůrovec decimuje české lesy. Lze předpokládat, že ještě žádný černoch nebyl v soláriu, také solárka označíme za rasistická? Odpor většiny proti hloupým a zbytečným výstřelkům je téměř nulový. Proč se nebráníme?

O tom treku, který ho absolutně nadchnul, napsal pisálek reportáž pro přílohu Hospodářských novin Víkend, hodil to v počítači do vyhledávače a s chutí se prostřednictvím písmenek vrátil do hor, důchodci mají na vše času dost. Pustil si k tomu do reproduktorů stylově buddhistickou nekonečnou spirituální skladbu Om Mani Padme Hum.

Mt. Everest trek: Očista okoralých duší

Naše pětičlenná partička je roztažena zhruba v délce kilometru: vpředu prošlapává stezku v čerstvě napadaném sněhu Štěpán. Boří se po kolena. V Himálaji je posedmé, ví, kde hrozí nebezpečí, v zdánlivě kompaktní několikakilometrové ledové plotně mezi skálami jsou trhliny.

Vycházeli jsme před svítáním, nejnáročnější výstup směrem k průsmyku Cho-la (5368 m) je nutné absolvovat před tím, než ostré slunce rozehřeje skály a uvolní kusy ledu, které pak padají dolů. Loni tam zahynulo pět Japonců. Těžce se dýchá, opět zastavuji a opírám se o hůlky. Vnímám jen absolutní ticho, bílé ticho. Totální klid. Jdeme už tři hodiny, nepotkali jsme jediného člověka. A další hodiny nikoho nepotkáme, až při přechodu ledovce Ngozumpa před osadou Gokyo. Úžasné kulisy hor rámují očistu okoralých nejen manažerských duší.

Mt. Everest trek z Lukly do Mt. Everest Base Campu a následným přechodem přes Cho-la Pass do dalšího údolí je klasika, která láká turisty z celého světa. A v hektické době mezi nimi přibývají manažeři, hledající únik od briefingů, brainstormingů, budgetů, permanentních telefonátů. All inclusive dovolená v luxusním hotelu? Žádný relax, všude je telefonní signál a wifina. Jedeme do rozvojového Nepálu, kde na nás čekají místo splachovacích záchodů díry do země, v lodžích pokoje velikosti šatny se zdmi z papundeklu, nulová hygiena, chudá strava, ve výškách pak zimnice, bolesti hlavy, zvracení, průjmy, nespavost, v horších případech edém plic nebo otok mozku. Proč tam, probůh, jezdíme? Protože vidět na vlastní oči osmitisícovky Mt. Everest, Lhoce, Makalu a Čo Oju je ohromující zážitek, protože v Himálaji platí stoprocentně, že i cesta může být cíl. Protože hory očišťují.

Po dvou dnech v Kathmandu, kde všudypřítomný prach, hluk, zápach, smog a haldy odpadků v ulicích kalí zážitky z úžasných buddhistických či hinduistických památek, se do hor vyloženě těšíme, ale čeká nás obávaný přelet na jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě v Lukle (2804 m), kde je třeba se přesně trefit mezi horami na přistávací dráhu se sklonem 12 procent, která je dlouhá jen 527 m. Občas se pilot netrefí, ale ten náš byl šikovný. Na jeho počest si dáváme pivo a vyrážíme.

Prachu je ale stejně jako v Kathmandu, cesta do správního města Šerpů Namche Bazaaru (3440 m) vypadá, jako když dochází procesí křesťanů do poutního města Santiaga de Compostela. Turisti, Šerpové s ohromnými náklady a stejně obtěžkaní rohatí jaci víří prach mezi kameny, je horko, ale kulisy jsou krásné. Spíme v lodži ve vesnici Phakding, pijeme stylově plechovkové pivo Everest. Po první nenáročné túře chutná skvěle.

... a zase jsme se zasekli na limitu počtu znaků. Kompletní ochutnávku, i ty předchozí, najdete na https://www.facebook.com/jaroslav.pomp/

10. února 2022. První výpad z bubliny all inclusive resortu do normálního afrického světa. V otřískaném transitu s malou partičkou Čechů a dvěma domorodci cesta na venkov, na exkurzi do světa ovoce a koření a do hlavního města Stone Town. Podle názvu by to mělo být město Rolling Stones, ale oproti stále mladým staříkům Jaggerovi, Woodovi a Richardsovi tyhle africké kameny jsou oprýskané a ve stadiu rozpadu, domy jsou mnohdy provizorně podpírány důmyslnými dřevěnými sloupy a lešeními. A doma je tu, tedy byl, slavný zpěvák Freddie Mercury. Jeho rodný dům je úplně obyčejný, kdyby na něm nebyla nenápadná zmínka Freddie Mercury House, nikdo by si ho nevšímal. Pisálek se nechal vyfotit před masivními dveřmi s kovovými hroty, které obyčejně slouží jako obrana proti případným útokům slonů – ale na Zanzibaru sloni nejsou. Když poslal fotku kolegům z kapely a pár dalším hudebníkům, ihned dorazila reakce od Robina: „Hele, ta skladba Důchodce od Kryla… to asi není o Tobě, že jo. Jo, a zase jsem v karanténě.“ Jeho suchý anglický humor je úžasný. Výlet z bubliny potvrdil to, co pisálek věděl dávno, protože rád cestuje po světě bez cestovky jen s batohem, jezdí místní sockou, jí a pije pivo s místňáky v jejich hospodách i na ulici: i totálně chudí lidé z chatrče s hliněnou podlahou bez elektriky, vody a kanalizace mohou být šťastnější, než zpovykaní nenažraní obyvatelé tzv. vyspělého západního světa, které sere i fakt, že si soused si koupil nového mercedesa, zatímco oni jezdí jen v nové audině.    

Prvním vyžádaným datem se stalo 23. 6. - bez specifikace proč. Vadí? Nevadí!

Sex s aplikací v mobilu

V mikropivovaru Apollo v Kodani se Karlovi s Janou moc líbilo, ochutnávali různé pivní styly, a i když byli odkojeni českým ležákem, chutnalo jim také místní spodně kvašené pivo, kterému celý svět říká Pils, Pilsner či Pilsener. Pivo prokládali polibky, a když polibky získávaly jasnou převahu nad degustací, byl čas na cestu do hotelu. Šli mlčky, vychutnávali si vlahý teplý večer a Karel v duchu vzpomínal.

Brzy oslaví teprve druhé výročí známosti, i když ji znal již dvacet let, a přesto si pamatuje i sebemenší detaily první schůzky. Vybavuje si, jak seděli s Janou u stolu v periferní hospodě v Praze, popíjeli Starouše (nic moc), a když se po chvíli propojily jejich ruce, zeptal se Jany: „Můžu tě políbit?“ A ona ho svojí odpovědí povznesla do ráje, protože se mu vždy moc líbila. „Můžeš,“ řekla. A poprvé se políbili.

Už tehdy to bylo něco úžasně sladkého, jejich rty i jazyky nemusely hledat soulad, jakoby se propojovaly od nepaměti. Prolíbali tehdy v poloprázdné hospodě téměř celý večer, jejich ruce se nepustily ani na okamžik. Ten večer byl plný vzájemného porozumění, souladu duší. Nebyla to ještě láska, ale už tehdy to bylo krásné, cituplné i vášnivé. „Jsem dole úplně mokrá,“ přiznala se Jana při odchodu a on se troufale zeptal: „Můžu si sáhnout?“ Přikývla. Rozepnul jí na schodech poklopec na džínách a vnořil ruku do jejích kalhotek. Byly opravdu vlhké. A když dvěma prsty vniknul do její kundičky, jako by je ponořil do teplé studánky. Nebylo v tom nic vulgárního, bylo to jemné, něžné, vzrušující. Nemohli se pak rozloučit, ale to jim nejde dodneška.

Když se poprvé milovali, bylo to stejně nádherné jako první polibek; spontánně vášnivé, plné něhy, žádné neohrabané tápání a hledání. Jakoby se milovali od nepaměti, jakoby jejich těla i duše do sebe zapadly jako puzzle.

„Jak je možné, že to se mnou tak krásně umíš, že mě tak šíleně vzrušuješ,“ ptala se Jana, když se uvelebila v jeho náručí a vrněla jako spokojené koťátko, které právě vypilo mlíčko. Tu otázku mu pak položila mnohokrát. A on mnohokrát hledal odpověď, i na otázky, které si kladl sám.

Jasně, Jana je krásná, ale ne s každou krásnou ženou je milování krásné, může to být i pěkná nuda. Je smyslná a citlivá; stačí se jí dotknout a rozechvěje se jako struna na jeho kytaře. Má ráda a potřebuje něhu – a něhy se jí od něj dostávalo a dostává vždy maximum, protože ví, co potřebuje. A miluje, když se na sebe s Janou dívají, je jedno, zda po sexu, v hospodě nebo na procházce; jejich oči se propojí a v údivu oba beze slov kroutí hlavou, kde se ten soulad duší vzal. Je to láska!

Hlavou kroutí, i když je sám bez Jany. „Jak je možné, že ji mám tak moc rád, že moje duše a srdce, okoralé pragmatickým cynismem, se dokázaly tak projasnit a naučily se zase milovat?“

Když došli do hotelu, rozepnul Janě jednoručně podprsenku, jako vždy se rozpustile zasmála. Čekal na to. Pak se milovali a bylo to jako vždy nádherné; nejprve ji líbal zepředu, sjížděl od vlasů a čela přes její krásné oči, nosík a rty. Olíbal jí krk a zastavil se u prsou, protože věděl, že její citlivé bradavky čekají na laskání. Nádherně se zachvěla. Pak sjížděl svými rty, které hladce klouzaly po její jemné sametově heboučké pleti, dolů přes bříško ke kundičce a jazykem ji prozkoumal; byla úžasně vlhká a připravená ho přijmout. Pak pokračoval přes stehna, kolena až ke kotníčkům a když dospěl k prstíkům, ani nemusel moc naznačovat; otočila se na bříško a on se přes štíhlá lýtka propracoval polibky k její prdelce, kterou vždy laskal tak rád. Když se přes záda prolíbal ke krku, Jana se otočila a něžně, ale i divoce se pomilovali. Snažila se nekřičet, ale sousedi v hotelu určitě záviděli, protože neumí být potichu; milování si vždy vychutnává a v extázi je nádherně nezkrotná. Bylo to snové a plné lásky, s mokrým Janiným orgasmem. Pak ji beze slov hladil, občas se napili červeného vína. Potom se pomilovali ještě jednou. Jana se po vášnivé smršti uvelebila prdelkou do jeho klína a v bezpečném objetí okamžitě usnula. Jemu to jako obvykle trvalo déle, něžně ji hladil, aniž by o tom už věděla.

Náhle se Karlovi orosilo čelo a pocítil prudkou fyzickou i mentální nevolnost. „Ty vole, asi jsem překročil dánský zákon, loni schválený Parlamentem.“ 

...no a dál jsme se nedostaneme, protože počet znaků zde je limitovaný. Zbytek povídky, která byla publikována v magazínu Playboy č. 8/2022, tedy až v knížce.