Kniha #tožtak aneb převážně nevážně o životě se seniory

Jak to všechno začalo?

Všechno začalo tím, že můj, tehdy devětasedmdesátiletý tatínek, utrpěl jen několik málo týdnů po operaci totální endoprotézy levého kolene, masívní infarkt, kdy mu byl dělán trojnásobný bypass a pobyl takřka osm měsíců v nemocnici. Maminka jej každý den navštěvovala, já se sestrou občas a když tatínka propustili do domácího ošetřování, zjistilo se, že ani maminčin zdravotní stav není bůh ví jak dobrý. Byla silná diabetička, špatně viděla, měla kardiostimulátor a chodila o francouzské holi, protože se její operace kolene příliš nezdařila. A když denně chodila do nemocnice za tatínkem, svůj zdravotní stav zanedbávala.

Já jsem v té době bydlel sám, ve svém a tatinkově rodném domku, který jsem postupně opravoval a když tatínka propustili z nemocnice, bylo mi jasné, že se rodiče sami od sebe postarají jen velmi ztěžka. Proto jsem rodičům řekl, že jim pomohu a postarám se o ně, když stejně žiju sám. Nejprve jsem tak činil při práci, později jsem pracoval na zkrácený úvazek, na Home Office a po smrti maminky po dvou letech jsem musel přestat pracovat úplně, protože tatínek, i díky Parkinsonu vyžaduje péči čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

O čem kniha je? Co chce sdělit?

Knížka, kterou jsem se rozhodl vydat je vlastně výběrem nejlepších, povětšinou humorných Tweetů z mého Twittterového profilu, obsahuje více než desítku povídek ve "Slováckém nářečí", vysvětluje význam některých slov, je v ní několik básniček, písňových textů, krajových receptů, spousta barevných fotografií, kreslených vtipů a ilustrací. Ale hlavně, v přepisu Tweetů je svým způsobem návod na to, jak se seniory vycházet, jak chápat jejich potřeby a tužby.

Před třemi lety jsem byl postaven před otázku, co s nemocnými starými rodiči, kteří více méně nejsou schopni se o sebe postarat, či jen s velkými obtížemi. Najmout jim pečovatelku? Dát je do domu s pečovatelskou službou? Do domova důchodců? Dlouho jsem to s nimi probíral a nakonec se rozhodl k jejich radosti, že se o ně postarám já. Začnu pracovat na zkrácený úvazek a budu se jim věnovat tak, aby jejich život v pro ně přirozeném prostředí, byl co nejsnadnější a pokud možno nejšťastnější. Ostatně, obdobnou praxi s péčí o bližního jsem měl z dřívějška, kdy jsme byli s bývalou partnerkou pěstouny dvou dětí z příbuzenstva. Nejsem příznivcem sociálních sítí, vlastně jedinou sociální sítí, kterou používám a jsem na ní zaregistrován je Twitter, na který jsem psával básničky a epigramy, psal a fotil gastronomii, až jsem pak začal psát o soužití s malými dětmi na prahu padesátky. No, a když jsem se začal starat o rodiče, začal jsem psát o radostech i strastech s nimi pod hashtagem #tožtak.

Můj profil na Twitteru a hashtag #tožtak si postupem doby získal více než devět tisíc sledujících, byl jsem osloven několika novináři a nakonec dělal o svém počínání rozhovory pro deník N a časopis Neovlivní. Články se setkaly s velkým ohlasem a svým způsobem mne přesvědčily o tom, že psáti na toto téma svým způsobem ukazuje cestu i druhým.

Kdo jsem?

Jsem úplně obyčejný člověk a krom toho, že se jako takřka šedesátiletý chlap starám o rodiče, nyní už jen o tatínka, na mně není nic zajímavého, mám průměrné koníčky jako každý druhý člověk mého věku, své chyby a bolístky. Snad jen stojí za zmínku, že jsem vášnivý zahradník, kuchař a stolní tenista.

K tomu abych sepsal ze svých Tweetů, povídek, básniček a všeho ostatního knížku, mne svým způsobem dokopali mí sledující na Twitterovém profilu a lidé, kteří si o mém životě se seniory přečetli v novinách. Jelikož je k vydání knihy, která je navíc dosti obsáhlá, a jsou v ní barevné fotografie, potřeba spousta peněz, rozhodl jsem se, že alespoň k částečné výpomoci se svěřím HitHitu, o kterém kolují velmi dobré reference.