Před 30 lety zanikla StB, symbol teroru. Totalitním režimem byly postiženy dva miliony lidí. StB se podílela i na procesu justiční vraždy generála Heliodora Píky.
Symbol násilí a ústrků, před 30 lety zanikla obávaná Stání bezpečnost. Rozkaz ke zrušení všech jejích centrálních útvarů vydal 31. ledna 1990 tehdejší ministr vnitra Richard Sacher. Po více než čtyřiceti letech působení tak skončil jeden z hlavních nástrojů komunistického teroru.
„Vážení spoluobčané. Po zrušení útvaru takzvaného vnitřního zpravodajství jsem dnes svým rozkazem zrušil i zbývající složky Státní bezpečnosti,“ oznámil ministr vnitra Richard Sacher.
Jeho rozhodnutí přineslo mnoha lidem zadostiučinění a úlevu. Znamenalo konec nenáviděné Státní bezpečnosti, symbolu komunistického teroru.
StB se v padesátých letech podílela na politických procesech. V období normalizace pak tato mocná tajná policie pronásledovala a zastrašovala skutečné i domnělé odpůrce režimu, připomíná historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Za období komunistického režimu byly postiženy asi dva miliony lidí. Je to obrovský počet,“ upřesňuje.
Co všechno StB dokáže, poznala na vlastní kůži i dnes devadesátiletá Miluška Havlůjová. Po komunistickém převratu v únoru 1948 přišla její rodina o podnik. Její otec, který se za druhé světové války aktivně zapojil do protinacistického odboje, se nedokázal s novými pořádky smířit, skončil proto ve vězení. Havlůjovou zatkla Státní bezpečnost v květnu 1953. „Řekl mi: ‚Když podepíšete spolupráci, tak vás pustíme domů.‘ A v tu chvíli takové bezradnosti jsem se začala modlit, a najednou mi bylo jasné, že to podepsat nemohu,“ zapsala své vzpomínky do projektu Paměť národa.
Za pokus o přečin pobuřování proti republice a pokus zločinu vyděračství ji soud poslal na pět let do vězení. Jejímu synovi byl tehdy rok a půl. Na svobodu se dostala po dvou letech, když prezident Antonín Zápotocký udělil milost matkám s malými dětmi a nemocným.
„Navázat kontakt s mým malým synem byl veliký problém. Najednou jsem se tu zjevila, ale on mě neznal. Šla jsem k němu, ale on se odtahoval. Nebral mě,“ vzpomínala Havlůjová.
Skartace dokumentů
Rodině přinesl úlevu až pád komunistického režimu. Po listopadu 1989 žili naopak v napětí příslušníci Státní bezpečnosti. Rychle se snažili zbavit všech materiálů, které by mohly v budoucnu svědčit proti nim.
„Dokladem jsou velké takzvané skartace, což bylo divoké ničení operativních materiálů. Svědčilo to o tom, že státní bezpečnost si uvědomila, že situace je zlomová a že je potřeba zametat stopy,“ vysvětluje historik Blažek.
V době, kdy ministr vnitra Sacher vydal rozkaz ke zrušení StB, u ní pracovalo zhruba 13 tisíc příslušníků. O jejich dalším osudu rozhodovaly občanské komise. Podle Jana Rumla, bývalého disidenta a v té době už náměstka ministra vnitra, museli okamžitě odejít všichni, kdo bojovali proti takzvanému vnitřnímu nepříteli.
„Zdědil jsem tuto entitu lidí, abych je takzvaně personálně vyřešil, což jsem udělal tak, že jsem jich na základě prověrek občanských komisí asi 8500 propustil,“ vzpomínal před lety Ruml.
Dochované dokumenty StB se pak na veřejnost dostávaly jen po částech. Všechny je zpřístupnil až Archiv bezpečnostních složek v roce 2008.