Byl by pes opravdu největším přítelem člověka, kdyby uměl mluvit? Co bychom se o sobě dozvěděli? A co je to za spolek tihle pejskaři? Příběh jednoho psího seniora, jeho nesnesitelné paničky a shovívavého páníčka. Poznáte se taky? Půjdete do toho s námi?
Autor: Egon
Praha, Hlavní město Praha, Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 27.4.2019 v 13:30.
Je to skoro půl století. Bylo mi šest. Zrovna jsem se naučila psát. A tak jsem napsala svůj první dopis a vložila ho hrdě do obálky. Drobnými prstíky jsem ji zalepila, aby obsah nikdo neviděl: „Múj mylí jéžíšku, nenos my ňic. Jen pejska!“ Přání se mi vyplnilo. Kromě psaní mne od té doby životem pořád provázeli i psi. A pak se objevil on… Obyčejný pes s neobyčejným pohledem. Jednoho dne, když už měl šedý čumák a jeho krok byl pomalejší než dřív, snažila jsem se podat mu lék. Odborně. Podle doporučení veterináře. Marně. Páníček mě celou dobu pozoroval a když jsem svůj boj po čtvrt hodině vzdala, zaťukal si prstem na čelo a prášek zastrčil do vídeňského párku. I přes mé lamentování o nezbytnosti přísné diety u tak starého psa. Pes párek i s tabletou schramstnul, olízl se a oba se na mě podívali tak, že jsem vyprskla smíchy. Od té chvíle jsem si jejich pohledů všímala pozorněji a začala je komentovat pod fotografiemi na dvou psích portálech. Lidé se bavili a mě to povzbuzovalo. Když jsem si pak zřídila profil na facebooku, leckdo mi radil, ať svému psímu seniorovi vytvořím vlastní stránku. A já na to: „Ale těch jsou stovky! Kdo by to čet´? Psa má přece kdekdo!“ Ale nakonec stránka vznikla: Egon – z mýho deníčku... K mému překvapení následoval příval lajků, sdílení a proseb na vydání knížky. Bylo to fajn, ale nebrala jsem to vážně. Za pár měsíců potom Egon odešel po duhovém mostě do psího nebe. A já plná emocí jeho fanouškům na facebooku slíbila, že knihu na jeho památku tedy vydám. Trvalo to dlouho, abych to vyprávění z pohledu starého psa zodpovědně vypilovala. Poznala jsem, že dělat knihy je složitější, než hodit denně pár větiček na facebook...
Díky Vaší laskavé podpoře bych ráda zčásti pokryla náklady na výrobu a propagaci jedné pěkné „psí knížky“, která vyjde na podzim. Profesionálně zredigovaná, hezky graficky udělaná, se spoustou fotografií.
Kniha je určena nejen milovníkům psů. Snad se u příběhů vyprávěných svérázným jazykem jednoho pražského psa zasmějete, snad i slza ukápne, snad se nejen pejskaři pobaví, ale i trochu poučí…
Protože sliby se mají plnit. I ty dané na facebooku. Pro vzpomínku na jednoho bezvýznamného psa s významným pohledem. Na památku všech těch čtyřnohých chlupatých bytostí, které tu s námi nějaký čas byly a prozářily náš život. Na oslavu těch, kteří si tu dosud s námi radostně pobíhají. A na počest všech, kdo se ke zvířatům chovají hezky.
Kniha vznikla na přání fanoušků facebookové stránky Egon - z mýho deníčku. Každodenní, majitelům psů důvěrně známé situace viděné s nadsázkou, černým humorem a ironií, ale tentokrát z pohledu psa. Jaké to je být opečovávaným psím mazlíčkem? Co na to náš pes?
Egonova panička zvaná panda je nejen neskutečně trhlá a otravně důsledná ve své přehnané péči, ale také toho o psech dost ví. Zábavnou sebekritickou formou se dělí se čtenáři o své celoživotní kynologické know-how. Možná nakonec po čtyřnohém příteli zatouží i čtenář, který všechny ty radosti, útrapy a souznění s blízkou psí duší na vlastní kůži dosud nepoznal.
UKÁZKA Z KNIHY:
Koně
Stalo se to tenkrát. Když jsem přezuboval. A furt něco žvejkal. Když jsem poprvý viděl padat listí ze stromů. Poprvý nosil na packách do kvartýru v drápech bahno. Poprvý se mi uschlý drobilo na koberec a na lino.
Byla sobota, možná neděle. Ležel jsem si vedle pána. Učil mě dávat si po vobědě šlofika. Vona nebyla doma. Nakupovala. Nestoupala si mezi dveře a nemlaskala na páníčka: „Nechrápej! Egon spí! Je to štěně v růstu, potřebuje nerušenej spánek.“
Pak zašramotil v zámku klíč. Vyběh jsem zkontrolovat, co přinesla k snědku. Na zem v předsíni rozložila tašky. Sedla si na bobek a řekla Sedni! Žádný skákání! Pak se zvedla a z jedný vobrovský papírový tašky vyndala papírovou krabici. Vobrovskou. Skoro jako já. Labuť?!
„No, ty na to vůbec nekoukej,“ zvedla ukazovák a ukázala dlouhym rudym drápem nahóru. Já štěk. Jak velí výcvikovej řád. Když někdo psovi hrozí, ten se musí vozvat.
„Koukej, koně! Tolik let jsem po nich toužila.“
Cože? Jaký koně? Já ucejtil krávy. Co se pasou u naší chalupy.
„Cože? Koně?“ řek na to pán. „Ty kovbojský kozačky? Ty máš teda vkus!“
Vona nábožně zvedla víko. „Splněnej sen,“ řekla. „Sleduj. Celý vyšívaný. Se železnou špičkou. S takovejma jako vostruhama! Stálo to majlant,“ políbila pána. „Já ti mám takovou radost. Za bolševika se nám o něčem takovým ani nesnilo. Viděls Pelíšky?“ Ustájila koně zas do hedvábnýho papíru. Pohladila krabici a vodtančila do kuchyně. „Dáš si kafe? Když nás čeká tak hezký zbytek dne?“
Já v skrytu předsíně čumákem nadzdvih víko. Vosvobodil z krabice jednoho toho koně. Vopatrně. Aby se nesplašil. Svejma zánovníma špičákama. Vodtáh ho potichoučku na pelíšek. Jak von voněl! Vochutnal jsem ho maličko ze strany. A pak zespodu víc. Důkladně jsem mu vožvejkal podkovu. Nakonec jsem ho čap na plnej zákus. Jak jsem to vodkoukal na cvičáku. Když velký psi cvičej vobranu a my malý na ně vobdivně koukáme. Plnej zákus do hadru. Do peška. Do rukávu. Já taky! Hrdě jsem s koněm v hubě nakráčel do vobejváku a položil jí ho k nohám.
„Tohle né!“ roztáhla rudý drápy do vějíře nad hlavu. „Je úplně po nich! A kde je podpatek?“ Z vočí jí gejzírem vystříkly slzy. Na centimetrovej hřebik na podlaze. Přiblížila koně k nosu a detailně ho zkoumala. „Ježišmarjá, vždyť tam ty hřebíky musely bejt dva! Tady je ještě jedna dirka. Kde je ten druhej?“ Padla na kolena a voblejzala byt. Do dlaně sbírala, co našla. Nenašla nic. Vstala. Ve vočích divnej svit. Naložila mě do auta a vodvezla na veterinu. Na rengén. Můj první. Voblíkla si železnej kabát. Jako rytíř, než nasedne na svýho koně. Než se vydá do boje. Aby mi asistovala. Aby pak uslyšela: „Nic tam nevidím. Asi dobrý.“ Zamžikala: „A co mám dělat?“ „Nic,“ řek doktor. „Můžete kontrolovat stolici. Ať máte klid. Zkuste zelí, jestli vám ho bude žrát.“
Jenže zelí nejsou vokurky. Je snad hnusnější než granule. To do mě nedostala. Tak musela doufat. A čekat trpělivě nade mnou. Zkoumat na bobku mý bobky. Milimetr po milimetru. Špejlí a plastovou vidličkou. Přestalo ji to bavit teprve po čase.
Pár let nato jsme malovali. Vona malovala. A šůrovala. Já s pánem vodjel na chalupu. „Vem to zvíře pryč,“ pakovala nás. „Ještě by tady pil barvu z kýblu. Byl by celej pocákanej.“ V neděli večer místo pozdravu hned u dveří napřáhla ruku. A mezi zelenym ukazovákem a palcem v gumovejch rukavicích nastrčila pánovi před voči malinkej hřebík. „Kdeže ty loňský koně jsou!“ pravila a votevřela nám dokořán vypulírovanej byt.
Dvanáct let jsem byla skutečnou paničkou skutečného psa Egona. Ta v knize, zvaná panda, trochu jsem, a trochu nejsem, jak už to v knížkách chodí. Stala se ze mě prostě Vona. Kromě příhod, které se nám skutečně staly, píšu i o věcech, které se staly jinde. Opravdu. Anebo snad. Zúročila jsem v tom příběhu, který lze číst od začátku do konce nebo po kapitolách na přeskáčku, své zkušenosti se psy i s jejich majiteli. Pozoruji je téměř půl století. Jsem odpůrcem polidšťování psů a věřím, že kdyby pes uměl mluvit, nejlepším přítelem člověka by rozhodně nebyl. A taky vím, že „pejskařina je vlastně masochismus“, jak ráda říká Vona.
Psy nemám už pátý rok a je ze mě zdatný nepejskař. Psí podsadu v bytě ale tu a tam nacházím dodnes. Zájem o etologii, psaní a focení mi zůstal také.
Trochu neučesané texty z deníčku určené původně jen na facebook, jsme pod křídly malého, ale renomovaného nakladatelství Titanic přetavili ve skutečnou Knížku. Vysazenou písmem Baskerville... Ve vynikající grafické úpravě studia CartonClan, s fotografiemi Petry Baďurové a Miroslava Zajíce.
Nuže, pojďme společně do toho. TO DÁME! Vám všem bez výjimky patří za Vaši podporu můj vřelý dík... 😊
Vážení a milí, po pár měsících Vás všechny velmi zdravím a dovolte, abych Vás informovala o tom, že 20. října 2021 od 16 hodin se bude konat AUTOGRAMIÁDA IGORA BAREŠE k audioknize Egon: Děsná psina V PRODEJNĚ ČESKÉHO ROZHLASU na Vinohradské ulici č. 12 v Praze 2. Máte-li tedy zájem si Egona…
VíceVás všechny, kdo jste předloni přispěli na vydání mé knížky o psu Egonovi, zdravím a ráda bych vás informovala o novince pro ty, kdo raději poslouchají, nežli čtou. Loni touto dobou možná i někdo z vás poslouchal na rádiu Dvojka po dobu pár týdnů herce Igora Bareše, který četl z knížky Egon: Děsn…
Více
Komentáře