Kniha Moucha v limonádě

Motto:

Život je úžasnej a sladkej jak limonáda, i když nám v ní občas něco plave ...

O čem kniha je?

Sbírka osmadvaceti krátkých povídek o věcech líbezně prostých i těch, které se dějí, a často si s nimi nevíme rady. Část povídek byla publikována v průběhu let na mém blogu: bergerova.blog.idnes.cz, část na mém oblíbeném klubovém diskuzním fóru a pár je zcela nových. Když jsem přemýšlela nad pojmenováním knihy, přišla jsem jednoho večera domů, uviděla ve zbytku limonády plavat mušku a název byl na světě. A z něj i úvodní povídka, která napoví, že kniha bude hlavně o tom, že při vší snaze, nelze mít vždy vše pod kontrolou a podle svých představ. Ale přestože to tak není, život za to stojí. Jen na nás samotných pak záleží, které energii našeho mnohovrstevnatého já, popustíme uzdu a dáme přednost. Kniha by měla mít cca do 200 stran, formátu A5. Autorem obálky je výtvarník Dalibor Nesnídal, který ilustruje knihy Josefa Formánka. 

Na co konkrétně peníze půjdou?

Chtěla bych vytisknout knihu v nákladu  500 ks v pevné vazbě. Grafická a jazyková korektura s podklady jsou připraveny.

Dvě z povídek jako ochutnávka:

Jak k jídlu … 

Padla mu do oka na první dobrou. Její kultivovaný vzhled, okouzlující štíhlá silueta, ladné pohyby, tón hlasu i vyjadřování a půvabná tvář.

Trochu ho v první chvíli zamrzelo, že na první společný oběd, na který se mu ji na předchozím obchodním jednání podařilo pozvat, vzala ještě kamarádku. Ale na druhou stranu kladně hodnotil, že nechtěla nechat kolegyni jen tak v luftě, aby na ni někde v neznámém prostředí po pracovní schůzce čekala.
„Má i charakter,“ pomyslel si a rozehrál při objednávce pokrmů i nápojů ve stylové restauraci svoje nejlepší představení. Zasvěceně vysvětloval, hodnotil a doporučoval cizokrajnou nabídku a pobaveně pozoroval reakce obou dívek. Zatímco objekt jeho zájmu a snažení, Linda, decentně pokyvovala a divila se každému třetímu názvu, její doprovod, Lenka, hladově vyhrkla: „Já bych si tu dala všechno!“
„Ty na to opravdu vypadáš,“ řekl si v duchu Arnošt při obhlídce její plnoštíhlé figury, neznačkového oblečení a tuctové kabelky.

Když číšník donesl Lindou pečlivě a dlouze vybírané jídlo, jako první řekla: „Tak dobrou chuť!“ Lenka a pomalu by vynechala i přípitek. „To tak nádherně voní,“ pronesla a zcela nespolečensky se mlsně olízla.
Arnošt pozoroval způsobné držení Lindina příboru a sázel se sám se sebou, kolik času a energie asi bude muset vynaložit, aby ji dostal pod peřinu.

Když se o pár dnů později probouzel po vášnivé noci vedle hebkého ženského těla, koukal do stropu a přemýšlel, začal se tiše smát. Ale jen tak, aby Lenku neprobudil.

Před očima se mu vybavil onen středeční oběd.
Linda váhavě uchopila vidličku a nůž a několik vteřin jako by nevěděla, jak se do jídla pustit. Pak začala opatrně pokrm rozhrnovat a separovat na ingredience, které nepozře, které pozře s výhradami a které pozře po pečlivém propitvání. Když takto jednotlivé prvky rozdělila po talíři, nezbylo z umně vymodelovaného díla vyhlášeného kuchaře nic pohledného. Každé sousto pak nesla do úst tak dlouho, že muselo být dozajista studené.
Lenka naopak neotálela, i když se snažila své nadšení a překotnost, vědoma si určité etikety, brzdit. Vychválila způsob servírování, vůni a barvu a pustila se do krmě s takovou poživačnou chutí, že by jí i Magda Vašáryová s nabodnutou kotletou z Postřižin mohla ten výkon závidět.
„Moc se omlouvám za nezpůsobné chování, ale doufám, že vám nevadí, když olížu kostičky, já to hrozně miluju,“ oznámila jim Lenka po chvíli váhání nad svými téměř dojedenými jehněčími kotletkami.

Než všichni dojedli, zvlášť Linda, Arnošt si představil, jak za opatrného uždibování, se stejnou dávkou štítivosti, s jakou by se bez vidličky nedotkla jídla samotného, bude asi držet jeho mužskou chloubu a jakou jí asi bude věnovat péči a pozornost… O dalším nemluvě.

Vzpomněl si na strýce Ivana, který ho rád chlapsky poučoval v době dospívání: „Pamatuj si, že v životě i při balení holek platí pořekadlo Jak k jídlu, tak k dílu.“ 

Jak nasoukat džina zpátky do lahve....

aneb kdybych to byl býval věděl, tak bych tu láhev neotvíral...

„Zpátky do lahve ti nevlezu, už jednou jsem se nechal napálit a náležitě se z toho poučil,“ prohodil džin a slastně se převalil na gauči na druhý bok.

Muž postavil lahev bezradně na stůl. Místo toho, aby džina zkusil přemluvit, jestli si tam náhodou opravdu nechce vlézt, zapálil si padesátou cigaretu a nalil skleničku.
Mlčel a po očku džina pozoroval.

„Přej si ještě něco,“ pokoušel ho džin. „Se mnou bys mohl mít vše, po čem toužíš...“
Muž si povzdychl.
Vybavil si, jak lahev s ladně vlnící se mlhou zahlédl mezi mnoha ostatními. Jak si ji schoval na tajné místo, jak si ji dlouho jen prohlížel a pozoroval, než se rozhodl vytáhnout špunt.
Napřed do ní vsunul prst, aby bříškem ukazováčku pohladil neznámý obsah. džin mu jej vzápětí olízl, až muž ucukl, ale nechal lahev otevřenou.

„Neměl jsi ten špunt vytahovat!“ škodolibě ho káral džin. „Začal sis sám.“

„Ale to já přece vůbec nepopírám!“ přitakal bezelstně muž.
Nelhal, miloval přirozenost a náhodu, a když tenkrát džina v lahvi uviděl, chtěl jen malinko a spontánně odlehčit urputnosti domácího štěstí a splnit si svá tajná přání.

„Copak vzorně vychovaní chlapci sbírají kdejaké podezřelé láhve?“ pokračoval v mentorování džin a docela si muže vychutnával. „Připomínáš mi člověka, který si chce zaplavat, a přitom se nenamočit. Zkus na mě alespoň tu lest z pohádky, jestli ti neukážu, jak se takový velký džin může vejít do tak malé lahve.“

Muž přemýšlel, co na to říct, až zašeptal: „Jsem moc rád, že tě znám...“

„Jestli opravdu chceš, tak já si do té lahve vlezu,“ zkoušel to džin chlácholivě. „A vůbec, kde máš ten špunt?“

...

„Ty ho nemáš!“

Kdo jsem?

Ŕídím se v životě názvem oblíbené knihy od Betty McDonaldové "Kdokoli muže dělat cokoli". A tak i píšu, bloguji (bergerova.blog.idnes.cz), vystavuji (www.charliegallery.cz) a pořádám tvůrčí dílny (www.prostorkzivotu.cz, FB - Plenér Loket)

Proč to dělám?

Před osmi lety jsem vydala povídkovou knihu "Dámský lovecký salon", ale pro velmi špatné zkušenosti s nakladatelem, a potažmo i e-knihou, bych si chtěla vydat další knihu sama. Pěknou, papírovou, pevnou, akorát do ruky. Potěší mě, když mi současní čtenáři vyjádří podporu předplacením knihy spisků ještě než poputuje do tiskárny, abych věděla, jak veliký náklad bude možný realizovat.