Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek - nové CD

Ten pravý, skutečný a nefalšovaný videoklip k některé z písní desky sice chystáme taky, ale pokud si chcete zkrátit čekání na něj, mrkněte na video k písni Ozimy - letos jsme se stěhovali a dlouho jsem přemýšlela, jak se rozloučit a jak pro sebe zachytit náš starý byt těsně předtím, než začneme balit. A pak jsem si zase jednou uvědomila, jaký krásný stín promítá ranní slunce přes záclonu na zeď v obýváku, a že to je vlastně to, co jsem měla na tomhle bydlení asi nejradši. To slunko tam takhle mocně nesvítilo pořád – bylo to vlastně vždycky jen v relativně krátkém období v roce, kdy se mu podařilo probojovat škvírou mezi okolními paneláky natolik, aby osvítilo nějakou větší plochu. Jenže protože jsem líná, natáčení jsem pořád odkládala, buď se mi nechtělo tak brzo vstávat, nebo jsem zapomněla, anebo bylo zataženo… Až pak jednou ráno si říkám: tak jo, dneska je fakt krásně, zkusím aspoň natočit pár pracovních záběrů, jenom abych věděla, co bude vlastně fungovat a co ne... A tak jsem narychlo odsunula nábytek od zdi, Emu jsem ani pořádně neučesala, protože pracovní záběry… a ještě v pyžamu jsem chvíli blbla s kamerou. To bylo v neděli. A hned v pondělí se dost pokazilo počasí a slunko několik týdnů vůbec nevylezlo, a když přece jen jo, tak v jinou denní dobu. A když se pak počasí zase spravilo, tak už byl konec toho období, kdy tam takhle na tu naši zeď krásně svítilo. No a protože jsme se stěhovali, tak jsem vlastně nevědomky využila úplně poslední šanci to natočit! A když už to takhle vyšlo, řekla jsem si, že to prostě musím dotáhnout do konce… Nechali jsme tam za sebou několik krásných roků a tahle píseň je o jednom z nich – proto Ozimy. Hezké svátky! Lada

Dnes je poslední den naší kampaně na hithitu... Ještě jednou moc děkujeme všem, kteří do toho s námi šli. Na začátku jsem stanovila přesný odhad, že bude potřeba získat tak 80 přispěvatelů, abychom částku vybrali celou. Ajaj, říkala jsem si, to je hodně, tolik lidí, kteří dají své peníze na něco, co ještě ani neexistuje, když by je přitom mohli utratit jakkoliv jinak.... Nakonec stačilo 65 fanoušků, aby bylo splněno 100% a celkově se Vás našlo 85, kteří jste nás podpořili až na 121% a hlavně jste nás nenechali se stresovat moc dlouho, jestli to vůbec dáme. Sledujte, prosím, dál naše stránky a fb, budeme průběžně psát, jak vše pokračuje a kdy přesně bude termín vydání cd (a s ním i termín rozesílání odměn). A snad už brzy bude i nějaká ukázka z desky. Díky za důvěru! * Lada

Právě je vybráno 120% a za to Vám děkujeme!

Zbývají poslední 3 dny, kdy si lze předplatit desku a podpořit tím její vznik...

A co mezitím děláme? Fakt na tom pracujem. Využiju příležitosti vyvrátit Ivošovo tvrzení z doby, kdy jsme si vybírali mikrofony, na které desku nazpíváme. S takovým podivným výrazem ve tváři říkal: "Stejně je mi jasné, že nebudeš spokojená, dokud těch mikrofonů nevyzkoušíme aspoň dvacet!" A výsledek? Tsss! Vyzkoušeli jsme jich slabých osm až deset a už jsem si vybrala!!! -) Jinak vše běží, kam má - po zdravotní pauze pokračujeme v nahrávání zpěvů a dohrávání některých nástrojů. Už se mi o desce i zdá...  Krásné jaro! L. *

Taková vzpomínka... Říjen 2004, první živá Textová dílna v Kdanicích a na fotce čtyři účastníci, kteří se komplet jako autoři podílejí na našem připravovaném albu (ti vpravo teda trochu víc, než ti vlevo-)). Někteří z nich se teprve chvíli před touhle fotkou seznámili. Ivo se dívá skrze mě a jistě přemýšlí o nějakých básních. Nebo přemýšlí, proč sem vlastně jel. Kosmonaut prolétá neznámými vesmíry. Já se vesele směju něčemu, co právě Slávek řekl nebo zazpíval. Ale pobavilo to teda jenom mě. To už je tak dávno!!! -) * L.

...když jsme loni plánovali jet na pár dní do Budapešti, hledali jsme místa, kam se podívat. Měla to být má druhá návštěva tohoto města a z té první mi zůstala v hlavě vlastně jen jedna silná vzpomínka – Vidám park. Městský zábavní park, ve skutečnosti možná nic tak zvláštního, ale v mých dětských očích něco naprosto úžasného, působícího zcela nesocialisticky a obsahujícího všechny barvy, zvuky a vůně. Dala se tam třeba koupit tak skvělá věc jako zářivě růžový pidideníček s plastovými deskami, na kterých byl opravdový Mickeymouse! Tohle už málokdo pochopí, ale do toho deníčku jsem si nikdy nic nenapsala, protože mi prostě bylo líto jen tak počmárat něco takhle dokonalého, i když to bylo ke čmárání určeno. Pamatuju si taky zdejší strašidelný zámek, dodnes občas procházím jeho chodbami a žasnu. Ale nejsilnější vzpomínka je jiná.

Bloudili jsme po Vidám parku s omezeným množstvím forintů, a protože všechny nápisy byly v maďarštině a byl tam trochu nával a zmatek, nevěděli jsme pořádně, do jaké atrakce investovat. Najednou odkudsi přijel takový vozíček a vyskákali z něj lidi, kteří vypadali fakt nadšeně. A tak jsme si řekli, že to teda taky zkusíme a nasedli jsme. Byl to omyl, ale vystoupit už se nedalo. Horská dráha ve Vidám parku určitě nebyla ta nejstrašnější na světě, možná ale byla jedna z nejstarších. Byla celá dřevěná a působila hrozně chatrně, nikdy nezapomenu ten šílený zvuk kolejnic a vrzajících trámů! Navíc už v průběhu jízdy mi bylo jasné, že na žádné další horské dráze se už nesvezu (myšleno oběma způsoby, jako že se tam určitě zabijeme, i jako to, že když náhodou přežijem, tak si to už rozhodně nebudu chtít zopakovat). Tyhle vzpomínky se okamžitě odněkud vynořily a s nimi i neodbytná úvodní slova budoucí písně: „Stále ve vlasech, v žaludku horská dráha, padám a chytám dech a nepřestávám...“

Začala jsem plánovat, že do Vidám parku vezmeme děti, jenže k mému velkému zklamání už byl park několik let zavřený, strašidelný zámek prý dávno vyhořel a horská dráha ležela rozmontovaná někde ve skladišti. Zrovna když jsem tohle na netu zjistila, přišel k nám na návštěvu praděda a tak jsem si mu stěžovala, že už tam nemůžeme jet. A on, k mé velké radosti, zavzpomínal, že park kdysi navštívil a dokonce jel i na té samé horské dráze! Byl z jízdy podobně nadšený jako já, jenže jeho historka byla ještě mnohem lepší - sjel tu dráhu totiž vestoje! Teda aspoň část... Bylo to prý tak, že když začali nabírat rychlost, odklopilo se nějakou chybou bezpečnostní madlo, které ho mělo přidržovat v sedadle. Proto si stoupl, chytil madlo oběma rukama a chtěl ho překlopit zase zpátky na sebe. Jenže to už se jelo dost zprudka dolů a vrátit se do sedadla prostě nešlo… Jen my, kteří jsme na té horské dráze jeli, si dokážeme představit, jaký to musel být pocit! A právě tohle bylo znamení, že píseň skutečně bude, protože mi ihned naskočil další kousek textu, který navíc definitivně určil, kudy se píseň bude ubírat: „...ta jízda je jiné kafe vstoje, když co bylo moje, to z paměti tahám...“

O pár týdnů později už mi při prohlídce Budapešti píseň zněla celá v hlavě a je pro mě takovou rozmazanou vzpomínkou nejen na Vidám park, ale na celou tu dobu, kdy v moře jsem mohla leda tak věřit a pořád jsem cítila takový podvědomý strach, že už brzy někde někdo zmáčkne to červené tlačítko, kterým se ovládá válka.

VIDÁM PARK

Stále ve vlasech, v žaludku horská dráha

padám a chytám dech a nepřestávám

ta jízda je jiné kafe vstoje

když co bylo moje, to z paměti tahám

Věřím v dobré konce a věřím v moře

neskutečné a zakázané

strašidel plný zámek už shořel

kéž i můj dospělý strach vzplane

Letím až k nebi, to houpačka zmůže

spanilá labuť do křídla trefená

vystřel mi srdce, až dojdou růže

párky jsou horké a válka? Studená

Kolotoč točí se a nepřestává

ode mě pro mě z minula zpráva

kde hledat sever a vědma z Pešti

věští, že štěstí si jako los taháš

Letím až k nebi, to houpačka zmůže

spanilá labuť do křídla trefená

vystřel mi srdce, až dojdou růže

párky jsou horké a válka studená

Jsou slunečné dny, kdy mívám jasno

když díváš se na svět, své poznávám oči

jednou je pozdě, atrakce zhasnou

skončilo dětství, i Vidám park skončil...

Stále ve vlasech, v žaludku horská dráha

padám a chytám dech a nepřestávám

ta jízda je jiné kafe vstoje

padám a chytám dech a nepřestávám

chytám dech a nepřestávám…

Vlastně 108!!! A to právě dnes. A ještě neuběhla ani polovina času sbírky... Nečekali jsme to. Mockrát Vám děkujeme za podporu. Zdaleka nejen za tu finanční. Je to jeden z motorů, který nás pohání a díky kterému deska bude a snad se Vám bude i líbit, to bych si moc přála... L. 

Víte, jak se bude jmenovat naše nové cd? Hádejte ;)

A jaké seznamy si píšete vy?
A taky to máte tak, že když uděláte něco, co na seznamu nebylo, tak to tam dopíšete a hned si to škrtnete? -))) Lada 

P.S. Právě máme přesně 90%, díky moc a začínáme pomalu věřit v cílovou rovinku * L.

Kdysi jsem kdesi zaslechla africkou ukolébavku krásné melodie, u které by si člověk vážně myslel, že se tam musí zpívat nějaká neskutečně něžná slova. Ono to však v překladu bylo spíš něco jako: už konečně spi, protože jestli hned neusneš, tak přijde ta hyena, co tady obchází kolem chatrče a odnese tě… Možná to byla právě tato píseň, která vedla moje podvědomí, když jsem psala Ukolébavku pro odvážné děti. Při psaní jsem se dobře bavila a když bylo hotovo, šla jsem uspávat dceru vyzbrojená přesvědčením, že děti se v podstatě rády bojí, když vědí, že je to jenom jako. To jsem ovšem narazila! Nejenže jsem nikoho neuspala, to vůbec, ale bylo nutné rozsvítit, prohledat všechny rohy pokoje, aby tam nebyl nějaký pavouk, a taky se hlavně podívat pod polštář, jestli tam nesedí Obrysy. Protože, jak řekla moje dcera: „Nevím, kdo je Obrysy, ale mám strach, že na mě číhá pod polštářem!“ Píseň byla v klatbě a vypadalo to, že premiéra bude zároveň derniérou. Jenže postupně zvítězila zvědavost a tak jsem ji mohla občas zazpívat (pochopitelně jen za světla a vůbec ne před usnutím). Tak se z ní časem stala jedna z nejoblíbenějších a naše děti si ji zamilovaly, hlavně ty pištící mezipasáže... Ivo si textu všiml na Textové dílně, a protože se prý jako dítě bál pavouků, velmi rád na dětství zavzpomínal, text zhudebnil a tvrdí (asi na základě vlastní zkušenosti), že i dospělým může tato píseň pomoci se s některými běsy vypořádat. My ji doma ovšem před spaním dodnes raději nezpíváme, protože si nejsme tak úplně jistí, jestli tahle písnička fóbii z pavouků léčí, nebo vytváří ;)

Ukolébavka pro odvážné děti

V rohu pokoje

kam měsíc málokdy

zasvítí

Vidím – co to je? -

něco černého leze

po síti

Ať se schová

kdo se bojí

a raději se nekouká

Ať si rozsvítí

kdo se neštítí

pavouka!

Ááááá!

Ale klidně spinkej

i když ten pavouk

veliký je jako pěst

Místo oveček

oči počítej

těch má šest!

Ááááá!

Měsíc uplaval

zhasly hvězdy, dál

padá chlad

Za temných nocí

pavouk dostává

velký hlad

A toho sní, kdo

ještě nesní

a mně se zdá, že

Už vidím obrysy

zuby brousí si

pod polštářem!

Ááááá!

Ale klidně spinkej

vždyť ty a pavouk

sami jste, spí celý dům

Místo oveček

nohy počítej

těch má osum!

Ááááá!!!

P.S. Máme 75%, to je krásné... snad to přece jen dotáhnem k cíli -) L.

Kdo by se chtěl podívat, jaké to bylo ve studiu, mrkněte na fotogalerii zde.

A kdo by chtěl zase vědět, jak to bylo doopravdy, tak tady je pravdivé svědectví:

Nahrány základy ke všem písním. | Vymyšlen pracovní název alba, bohužel nepublikovatelný. | Ani jednou jsme se s Ivem za ty tři dny nepohádali, takže zázraky se dějí. | Ivo dával celou dobu naprosto jasné pokyny muzikantům, např. po kytaristovi chtěl, aby zahrál „takový ten stoupavý sestup“, saxofonistovi poradil „zahrej to tak nějak... já nevím, to se špatně popisuje“ a bubeníka požádal „hraj to asi tak, jako když padá nádobí.“ | Ivo sám dopil láhev whisky, fakt. | Bubeník donucen hrát na kde co: na skleničky, hrníčky, lahvičky, notebook, na šálu, dokonce i na buben. | Dotaz: "Tato píseň je o smrti?" odpověď: "Ano, ale je o té optimistické části smrti, kdy tě přestává spousta věcí štvát." | Ivo několikrát nasadil píseň o půl tónu níž a tvářil se strašně ukřivděně, když ostatní tvrdili, že chyba je na jeho straně. "Takhle jsme to přece hráli vždycky," říkal. Nakonec ale večer zjistil, že byl na začátku dne tak vystresovaný, že si o toho půl tónu níž naladil celou kytaru. | Dotaz: „Jak to chceš hrát?“ odpověď: „A jak byste, kluci, hráli jazzový valčík?“ odpověď: „To nechceš slyšet!“ | Absurdní výtka Martinovi za bicími: „Hraješ to moc rytmicky! Víš co, my ti do sluchátek raději nepustíme žádnou hudbu, aby tě to nepletlo!“ ... L*

P.S. Je nám jasné, že druhá půlka kampaně bude boj, díky moc nejen za podporu, ale i za to, jaké nám posíláte vzkazy, že se na desku těšíte... to prostě fakt potěší *

53%! Jsme v mírném šoku a moc děkujeme! *

Naše oficiální video ke kampani jste už asi viděli, tak mrkněte, jak to bylo doopravdy - kdo se nebyl schopen držet scénáře a kdo neumí česky? Sestřih těch fakt nejpovedenějších záběrů... L.

Dva dny a 36%! Mockrát děkujeme za skvělý start projektu a máme obrovskou radost!* L.