Nakladatelství wo-men slaví 10 let a vydává 3 nové knihy. Umělecký dokument psaný ve valašském nářečí hravým dětským jazykem, publikace esejů o genderové nerovnosti a životní příběhy lidí se zkušeností s poruchami příjmu potravy.
Autor: wo-men
Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 1.7.2022 v 20:08.
Podívejte se na 3 videa níže v textu, každé věnované jedné knize zvlášť.
Autorky vám v nich představí svoji tvorbu a motivaci, která je k vytvoření jejich knih vedla. Uvidíte i zákulisí z příprav a zamilujete si charaktery každé z autorek propisující se do právě vznikajících knih, které v této kampani můžete podpořit. A nakonec si v textu níže můžete přečíst ukázku z každé knihy.
Děkujeme, že jste už 10 let s námi!
Mařka je kniha o přátelství hluchoněmé Mařky a malé holčičky, dnes uznávané malířky a ilustrátorky Adély Marie Jirků. Mařka celý život pásla ovce na Valašsku, díky Adéle však na stáří objevila voskovky a začala jimi kreslit art brut obrázky (nejen) hlavonožců. Adéla pak v dospělosti dostala potřebu zachytit Mařčin čistý svět, protože si uvědomila, že díky hluchoněmé tetě bylo její dětství výjimečné, protože přece ne každý má svoji Mařku.
Kniha Mařka je umělecko-literárním dokumentem psaným ve valašském nářečí hravým dětským jazykem, pohledem malé Adély Marie.
Vzniklé ilustrace autorky tvořené šestnáct let v knize doprovázejí i art brut obrázky samotné Mařky.
Ukázalo sa, že jsme Ranč kúpili aj s Mařú. Tož ona do teho nového chodí enem přespať. A ráno, hneď jak sa obudí, drapne čagan a maže zpátky k nám na vrch. Jak vyleze ten krpál, zaťuká na kuchyňové okno, že už je čas stavěť na kafe, ať sa ponáhláme. Ale to má ráda, dává si doňho aj ze pět cukrů a dycky aj ten lógr vyškrabe lyžkú. A eště sa oblízá celá, jak má ten lógr po celej hubě. A najlepší jí chutná z henteho hrnka s červeným prúžkem. Dyž sa ptáme, esli to bylo dobré, ukážem na prázdný taléřek, na ňu a sobě na břuch, a ona přikýve, mlaskne a pohladí si břuch, že to bylo moc dobré. A eště ťa třeba pohladí po ruce nebo po hlavě, jak sa k ní nakláňáš pro prázdný hrnek. Tu na lavce před kuchyňú má najvjetší přehled o všeckém zpředu chalupy, ale aj kdo ide k nám navrch po cestě. To nám hlásí “eú mua!” a ukazuje, že kdosi ide, a máve na uvítanou. Ale jak dojede nejaká návštěva, co není zvyknutá jak my, tož z tama někdy idem Mařku s kafem a frgálem posadiť na lavu u húšačky, aby nebyla po větru.
Ale jináč sedí s nama, má ráda společnosť, a dyž sa vykládajú ňáké prčovní příhody, tož sa též smíje, jak dyby rozumjéla. Když sa cosik slaví, kúpí sa pro nás děcka Top Topic a my děláme, že máme šampáňo a že kúříme stéblo trávy, a Mařka sa spiklenecky směje a dělá s nama. Ale ona pak dostane aj pivo od dospěláků. A pak si všeci dajú po štamprli Alešovice do jednéj aj do druhéj nohy a Mařka, dyž si s něma štrngá, tož sa u teho culí, až jí líca červenajú. Jak sa Beďa lízne, to sa rozvykládá a k temu ti má také hlody, že nám až slzy tečú od smíchu.(ukázka z knihy Mařka)
Autorka knihy Proč jsme tak naštvané Šárka Homfray je právnička a odborářka. Ve své práci se setkala s celou řadou projevů nerovností na pracovním trhu, ve vzdělávání, ve vědě, ve zdravotnictví i v jiných společenských oblastech. Nespravedlnost vůči ženám se děje v Česku přesto, že tvoří polovinu společnosti – a to (dle doložených výzkumů) polovinu vzdělanější, více pečující a pracující.
Kniha Proč jsme tak naštvané je publikací esejů vztahujících se k tématům genderové nerovnosti. Pohlíží na problémy, které nejsou individuální, ale systémové – neférových věcí, se kterými se ženy musejí denně potýkat, je milion.
Profesní zaměření a vzdělání Šárky Homfray dělá z knihy relevantní zdroj informací k problematice genderové nerovnosti, a to podložený nejen jejími pracovními a osobními zkušenostmi, ale i podrobnými společensko-vědními výzkumy.
Odborné komentáře Šárky Homfray můžete znát z časopisu Heroine nebo zpravodajského webu Alarm.
Knihu doprovází fotografické koláže Michaely Karásek Čejkové.
Pak si sem ještě přidejme stereotypní očekávání ohledně toho, k jakým předmětům mohou děti inklinovat. Je taková zažitá představa, že holkám jde líp čtení, kreslení a jazyky a kluci jsou spíš na matiku a fyziku. Tato představa je často tak zvnitřnělá, že učitelé a učitelky s ní pracují jako s jasnou věcí, aniž by se v tom odrážely konkrétní preference či schopnosti konkrétních dětí. Podle Ireny Smetáčkové se pak takové předpoklady pochopitelně mohou promítat i do hodnocení, byť jak už víme, u matematiky to už dnes úplně pravda není. Nejde ale jen o hodnocení známkami, můžeme sem zahrnout i úkolování, slovní motivaci, doporučení do soutěží apod.
Pokud vnímáme více méně podvědomě kluky jako ty, kteří mají přirozené nadání na fyziku, chemii, technické předměty, a holky jsou spíše humanitního směru, pak budeme jinak hodnotit jejich výkony, ale i selhání.
„Tohle byl těžký příklad i pro chlapce, Moniko, nic si z toho nedělej, žes ho nezvládla.“
Z trojky z fyziky bude mít Monika úplně jiný pocit, než z trojky z češtiny – nejspíš si tím potvrdí svou představu, že na fyziku nemá hlavu, vždyť ono je to fakt spíš pro kluky. Tu češtinu si holt zopakuje a známku si příště opraví, na fyziku se postupně vykašle.
Pokud tedy s kluky a holkami pracujeme ve škole odlišně, dáváme jim jiné úkoly a jinak je hodnotíme, není divu, že si vybírají různé studijní i kariérní dráhy. Zatímco v posledních letech celkově více dívek chodí studovat na gymnázia i na vysoké školy, kluci mohou směřovat k technicky zaměřeným středním školám, třeba na průmyslovky. To neznamená, že nebudou nutně studovat na vysoké škole, nebo že se v životě neuplatní – v technických oborech je práce i peněz dost. Každopádně je to ale jiná dráha a faktem zůstává, že jedním z důsledků genderové necitlivosti ve školství je to, že ženy jsou v průměru vzdělanější.
(ukázka z knihy Proč jsme tak naštvané)
Kniha Toho dna se dotýkám už málo přináší životní příběhy lidí se zkušeností s poruchami příjmu potravy, kteří se zotavili nebo uzdravili. Motivací literární redaktorky a editorky Martiny Lupínkové byla vlastní zkušenost s poruchou příjmu potravy. Pětiletá práce na knize pro ni představovala jistou formu terapie a uzavření této osobní životní kapitoly.
Kniha vzniká ve spolupráci s vizuální umělkyní Lenkou Chánovou, která, dle jejích slov, tvoří technikou poruchy příjmu barvy. Její malby se propíjejí přes tenký japonský papír a transformují se tak do překvapivých, abstraktních obrazů plných tajemství a intimity.
Kniha je určena lidem, kteří si sami poruchami příjmu potravy procházejí nebo prošli, stejně jako jejich blízkým. Příběhy s dobrým koncem mohou být inspirací a oběma stranám dodávat naději. Paralelně s hlavním tématem knihy se ale také řeší univerzální otázky traumatu, bezpodmínečné lásky a přijetí, sebelásky nebo duševního zdraví. Dotknout se tak kniha může úplně každého, kdo o to stojí.
S naším dospíváním se táta těžko vyrovnával. Ženské tělo se hodně mění, mění se proporce. Táta nám dával za příklad kolegyně v práci, které si poručí jen trochu brambor, a vždycky bez másla. Říkal, že pokud budeme jíst tak jako doposavad, budeme za chvíli tlusté jako máma. Máma přitom tlustá nebyla, měla hezkou ženskou postavu. Přece není normální, že otec řekne svým dcerám: „Pokud budeš jíst takhle, budeš tlustá jako máma, tlustá kráva.“ Nejde nazývat svou manželku a matku dítěte tlustou krávou.
Já se tátovým řečem smála. Bylo mi dvanáct, hrála jsem se svým břichem špekový divadlo. Ale bolelo mě sledovat sestru, kterou kritizoval fakt hodně. (...)
Když jsem viděla, jak táta svými řečmi sestře ubližuje, řekla jsem si, že mu ukážu. A to byl důvod, proč jsem přestala jíst. Stalo se to přes letní prázdniny mezi šestou a sedmou třídou. Představovala jsem si, jak přijdu v září do školy a budu hubená a krásná a všichni mě budou obdivovat, budu víc oblíbená a začnu se víc líbit klukům. Že se to pak u mě rozvinulo tak patologicky, musí mít hlubší příčiny. Asi emoční nedostatek, protože u nás se žádný zájem, láska nebo starost neprojevovaly, a to mi hodně chybělo. Stejně jako naplnění v životě, protože tehdy, to mi bylo třináct, jsem se už hodně nudila, toužila jsem po jiných věcech – najít si kamarády, dělat fajn věci… Ale neměla jsem nic: jen jsem chodila s rodiči na procházky a jezdila s nimi na kole. Možná jsem taky doufala, že to tátovi natřu, že si něco uvědomí. Ale nikdy se to nestalo. Nikdy si nikdo neuvědomoval, že se něco děje.
(ukázka z knihy Toho dna se dotýkám už málo)
Všechny tři publikace vycházejí u příležitosti 10 let nakladatelství wo-men.
Nakladatelství wo-men je malé nezávislé nakladatelství založené literární dokumentaristkou Barborou Baronovou orientující se na umělecké literárně-fotografické dokumentární knihy. Témata, kterým se nakladatelství věnuje, jsou menšinová, tabuizovaná, nemainstreamová. Dávají hlas lidem na okraji společnosti. Za svou práci získalo nakladatelství několik domácích i zahraničních ocenění, mimo jiné Magnesii Literu nebo titul Nejkrásnější české knihy roku.
Milí přátelé, právě jsme začali rozesílat Vaše odměny. V prvním kole jsme nyní expedovali vouchery, tužky a knihu Toho dna se dotýkám už málo. Pokud jste si objednali více odměn, prosím, počkejte na následující dny, až se nakumulují všechny Vaše odměny. Z tiskárny nám budou další knihy (Mařka a…
VíceDobrý den, milé čtenářky, milí čtenáři nakladatelství wo-men, nejprve bychom Vám rádi poděkovali za Vaši podporu vzniku tří nových knih Mařka, Proč jsme tak naštvané a Toho dna se dotýkám už málo. Naše 10. narozeniny jsme nemohli oslavit lépe, než touhle kampaní všech letošních novinek naráz.…
Více
Komentáře