Má desátá knížka je první, kterou se odvažuji vydat. A protože za sebou nemám žádné vydavatelství, snažím se knihu vydat za Vaší pomoci. Kniha nese humorné téma o cyklickém rození duše. Obsahem je velmi originální, a za cíl má pobavit napříč generacemi.
Autor: Marek Greger
České Budějovice, Jihočeský kraj, Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 2.10.2021 v 16:11.
Mým pádem na dno. Znovu jsem přišel o práci, všechny peníze, přítelkyni, ale tentokrát i o to nejdražší, své rodiče. Zůstat na světě úplně sám je pocit, který jednoho přivede k mnoha myšlenkám. Třeba, proč se děje tohle, proč neumím tamto, proč jsem přišel na Zem s tímhle apod. A najednou mě napadlo, podívat se na věci s nadhledem - výsledkem je humorná kniha Vydři-duši.
Přivézt knížku k co největšímu počtu čtenářů. Což znamená vytisknout hodně knížek za hooodně peněz... A právě o ty Vás prosím. Čím víc vyberu, tím víc vytisknu.
Píšu už sice 15 let a napsal jsem 10 knížek, ale všechno zůstalo vždy v šuplíku, protože jako správný puntíčkář nejsem s ničím nikdy spokojen. Proto už delší dobu chodím na kurzy tvůrčího psaní k paní spisovatelce Daně Emingerové. Kniha Vydři-duši je výsledkem mého posunu právě díky tomuto kurzu. A protože byl můj otec malíř, chtěl jsem knihu ilustrovat. Oslovil jsem proto svkělou ilustrátorku Monikou Pavlovou, která knihu opravdu pozvedla.
Je mi 46 let, jmenuji se Marek Greger a zrovna si úspěšně prožívám krizi středního věku. :) Zažil jsem úspěch a teď už potřetí v životě velký pád. Nově se živým psaním, ale vlastně "jen" PR článků. Přestěhoval jsem se po 25 letech z Prahy do Českých Budějovic, kde jsem na gauči v obýváku zplodil tuto knihu.
Důvod je jasný... Chtěl bych si splnit svůj sen, stát se spisovatelem. A tohle vnímám jako příležitost, jak začít. Sice možná trochu pozdě, ale lepší pozdě, nežli později, ne?
„Můžete zkusit třeba kurz moderního tance. Ten si všichni moc pochvalují.“
„A kdo to vede, víte?“
„Jestli si pamatujete Michaela Jacksona?“
„Tak to by mohlo být super, to byl geniální tanečník. Ale asi to bude dost náročný, ne?“
„Ani si nemyslím… Podle toho, co jsem se dozvěděl, jak vznikl jeho legendární Moonwalk. To víte, ne?“
„Vůbec netuším. Ale myslel jsem, že šel ve stopách otce funku, Jamese Browna.“
„Ale vůbec ne. Zamazal jste si někdy boty od bláta? A tím nemyslím jen na boku, ale hlavně na podrážce. Takový to, jak se vám to všude nalepí v tý tlustý vrstvě a nejde to dolu.“
„No samozřejmě.“
„A jak jste si to otíral?“
„No, že jsem to otřel.“
„Jasně, ale jak, přesně?“
„Dal jsem nohu na malý krok dopředu, přišlápl a tahem k sobě otíral botu o cestu, tak aby se z ní to bahno dostalo.“
„A když jste to měl na obou botách?“
„Udělal jsem to stejný i na druhý botě.“
„A přesně takhle vzniknul Moonwalk. Michael prostě jednou šlápnul do bláta a jak si tak čistí boty na silnici a střídá pravou a levou nohu, páč se toho nemůže zbavit, najednou se prošoupal přes celou ulici. Náhodou ho při tom viděl jeho starší brácha a říkal, že to vypadalo super. Tak se znova zamazal, znova očistil a pořád dokola, až se to naučil bez bláta a bylo, zrodil se Moonwalk. Vypráví to tady na hodinách tance. Nahoře to bylo samozřejmě šílený tajemství.“
Štěstí, muška jenom zlatá…
Když se ve vztahu zabydlí štěstí, jeden si ho ani nevšimne. Snad na začátku. Pak zrak i srdce otupí a vše je viděno jen nástrojem stereotypu. A tam zapadne štěstí jako mince mezi matrace na sedačce, kde se tak často milovali.
Láska mizí. Jak to? Vždyť na začátku jí bylo všude tolik. Byla nekonečná. Sopka, co právě vybuchla, byla jako Mentos vhozený do Coca-Coly. Neuvěřitelně silná chemická reakce. Stejně šílená, jako když ve svém životě poznáte někoho výjimečného. Všude to ovšem nadělá jenom bordel. Bordel, kterej lepí ještě dlouho po tom, co jste to v kuchyni, vytřeli. Pořád měníte vodu, vytíráte a stejně to lepí. A přestože předem víte o riziku, jdete do toho. Necháte odeznít chemickou reakci a to všechno jen pro další pokus, který bude mít neodvratitelně stejný výsledek.
Komentáře