Taky vás někdy napadlo, že máme mezi kategoriemi „domov“ a „zahraničí“ ještě Slovensko? Nejen srdeční záležitost, okouzlení Tatrami, přírodou a srdečnými lidmi, ale i prostor pro sebereflexi a inspiraci. Pak by vás mohla zaujmout tato kniha.
Autor: Libor Michalec
Lubenec, Ústecký kraj, Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 6.6.2021 v 08:22.
Znáte příběh Dubčekovy vily? Víte, kdo to byl bratislavský Robinson anebo že z Bratislavy pochází vynálezce slavného šachového Turka? Máte představu, kde spočívají ostatky Gustáva Husáka? Víte, co má společného ostalgie a toaletní papír Harmasan? Co se přihodilo Švejkovi v Humenném? Co mají společného Jánošík a Čachtická paní? Kde má pamětní síň Dominik Tatarka? Jak to bylo s Žítkovskými bohyněmi, které jsou fenoménem nikoliv českým, ale česko-slovenským? Víte, že dnešní Bratislava byla možná kdysi bájným Vogastisburgem a Slováci mají také svou Venuši, i když pochopitelně nikoliv Věstonickou? Jak vám zní šariština? Umíte si představit setkání T. G. Masaryka s medvědem? A ve stejné roli Dubčeka? Zajímá vás, jak se žilo na Havránku u Liptovské Mary za keltských časů? Cestopis Slovensko mezi domovem a zahraničím vychází z mnoha zdrojů, přičemž prvním jsou přirozeně cesty v původním smyslu slova. Dalším, neméně důležitým, jsou cesty literární a jaksi „virtuální“ proti proudu času. Dozvíte se, také, co o této malé zemi s velkým srdcem napsali Božena Němcová, Karel Čapek, Sándor Márai, Claudio Magris, Martin M. Šimečka, Václav Cílek, Andrzej Stasiuk a další věhlasní autoři.
Navštívil jsem Slovensko nesčetněkrát: již v roce 1993, kdy se osamostatnilo, bylo cílem mé svatební cesty, absolvoval jsem několikrát „povinné“ Tatry, splouval Dunajec na pltích, šplhal po žebřících ve Slovenském ráji, jezdil na koni po Muráňské planině, svezl se úzkorozchodnou železnicí, koupal se v termálech, sfáral do baně v Baňské Štiavnici, navštívil mimo jiné i Jánošíkovu Terchovou, Čachtický hrad, pevnost Komárno, Warholovy Medzilaborce, Jakubiskův Kojšov… Cestoval jsem sám, s rodinou i kolegy na press tripech a vždy a všude potkával spoustu zajímavých lidí. Pořizoval jsem rozhovor s prezidentem Kováčem anebo se náhodně setkal v kolibě s prezidentem Kiskou. Nafotil jsem na Slovensku tisíce obrázků, z nichž některé si můžete prohlédnout na www.libormichalec.com uspořádané podle jednotlivých kapitol, které budu během projektu postupně přidávat (takže jde vlastně o interaktivní projekt). Přečetl jsem o Slovensku desítky knih a jednu dopsal loňského léta, které jsem prožil v Bratislavě jako rezident Visegrádského literárního programu. Moc rád bych Vám ji nyní nabídnul jako inspiraci k nejen letním toulkám. Po předchozích knihách, vydaných v zavedených nakladatelstvích je pro mě HitHit možnost mít vydání knihy plně ve své režii a výzva a příležitost být plně sám sebou. Grafická úprava cestopisu je již těsně před dokončením a zbývá "jen" knihu s Vaši pomocí odeslat do tiskárny.
...Počkal jsem, až se setmí, rozbalil spacák a zalezl do něj. V noci klesla teplota k nule, nepršelo, ale stalo se něco jiného. Probudil jsem se v hodině mezi psem a vlkem táhlým, podivným mručením. Okamžitě jsem si vzpomněl, jak na Téryně jeden kluk říkal, že se bojí medvědů. Vysoko ve skalách prý sice nežijí, jenom v kosodřevinovém lese, ale ten byl dvacet metrů pode mnou. Sice v šikmém srázu, ale to by šikula medvěd mohl vylézt. Stydla mi krev v žilách, přemýšlel jsem, odkud asi fouká vítr a jestli to není medvědice, co hledá mladé, a jestli nemám v báglu nějaký salám nebo klobásy. Připomínal jsem si tu nejlepší radu: dělat mrtvého brouka, aby si medvěd myslel, že jsem sežral něco špatného a chcípnul a bál se, že když mě sežere, chcípne taky. Při tom všem mnou proudil čistý, ničím neředěný adrenalin a já si uvědomoval, že zažívám něco mimořádného a svým způsobem exkluzivního. Nakonec jsem si na to mručení zvyknul, namlouval si, že jde o srnce v říji nebo třeba kamzíka a usnul, ale v žilách mi i ve spánku proudil adrenalin a podvědomím pocit, že život je krásný a všechny cesty otevřené. Později jsem si v knize Pěšky napříč Evropou, kterou napsal britský geograf a dobrodruh Nicholas Crane, přečetl o setkání s medvědem, ke kterému došlo v roce 1992 nebo 1993 u Zuberce, asi deset metrů od slovensko-polské hranice. Tu se britský cestovatel bál překročit ilegálně, protože by nedostal tehdy nezbytné razítko do pasu: „Nechápavě jsme na sebe zírali. Tohle setkání jsem si už dávno představoval ve snech… Medvěd se řítil kupředu uvolněným, nevzhledným cvalem, jako hráč rugby ženoucí se k čáře... Na tak hřmotného tvora se pohyboval až neuvěřitelně rychle. Sundal jsem si z hlavy klobouk, aby se nezachytil o větve stromů, vběhl do lesa a kličkoval vzhůru svahem s nadějí, že se v hustém listoví ztratím medvědovi z dohledu…“ napsal Nicholas, protřelý cestovatel, který například v roce 1986 s jedním parťákem poprvé pronikl k „pólu nepřístupnosti“, jak se říká nejodlehlejšímu koutu pouště Gobi a zároveň bodu zeměkoule, nejvzdálenějšího od otevřeného moře. Za výpravy do Tibetu, Číny, Afghánistánu a Afriky byl v roce 1993 oceněn medailí Královské skotské geografické společnosti Mungo Paru a v témže roce, krátce poté, co se oženil, se vydal pěšky, jen s batohem a deštníkem, na sedmnáct měsíců a deset tisíc kilometrů dlouhou pouť ze španělského mysu Finisterre přes Pyreneje a pásma dalších hor do tureckého Istanbulu. V zimě stoupal na Mont Blanc, přešel Karpaty a balkánská pohoří, přičemž kopíroval čáru takzvaného kontinentálního předělu Evropy, která je hranicí mezi její severní a středozemskou částí a zároveň čerstvě zborcené „železné opony“ – pokud vám ten termín nic neříká, zeptejte se rodičů.Po návratu napsal krásnou knihu, ze které se jeví setkání se slovenským medvědem jako nejdramatičtější zážitek, jemuž se ale o stránku dál lesní dělníci z vojenského náklaďáku smáli: „Žerou trávu, ne Angličany! Jsou ze Zakopaného. Tihle polští medvědi jsou neškodní!“ V Zakopaném pak Nicholasovi jedna učitelka potvrdila, že nejsou nebezpeční, jen otravní, a dodala, že přicházejí ze Slovenska...
Narodil se v červnu 1969 v Žatci, mnoho let pracoval jako cestopisný redaktor, procestoval na čtyřicet zemí čtyř kontinentů, vydal zatím šest knih, odléval výrobky z cínu a vždycky, když se chtěl o sobě a o světě opravdu něco dozvědět, vypravil se na Slovensko.
Zdravím z Lubence, včera jsem vytištěné knihy předal České poště a jsou na cestě k Vám. Výtisky pro rodinu a nejbližší přátele v blízkém okolí předáme osobně. Ještě jednou moc děkuji za přízeň, přeji všechno dobré a srdečně zdravím. Libor Michalec
VíceKrásný den z Lubence, původně jsem věřil, že již v těchto dnech budete držet knihu o Slovensku v ruce, ale člověk míní a Pánbů a okolnosti mění. Kniha je v tiskárně, ale je čas dovolených, tak prosím ještě vydržte. Věřím, že brzy už to bude... Před odesláním se ozvu.
Více
Komentáře