Trosečník sibiřský - historický román nejen pro dospělé

Kdo je Světlana Glaserová?

Paní redaktorka Jana Jůzlová o ní do svého čtenářského deníku napsala:

Světlana Glaserová je ta statečná paní, která se postavila podvodníkům a napsala o tom knihu  Kdopak by se šmejdů bál? (vyšla najaře 2015, taky jsem ji dělala a je velmi dobrá).  Rusanda na větvi (2016) je její životopis. Samozřejmě se nabízí otázka, proč by někoho měl zajímat životopis nějaké obyčejné paní, která se proslavila „jenom“ tím, že dokázala bojovat proti hajzlům, ale tuto kapitolu svého života přece už popsala... Světlana Glaserová ale není tak obyčejná paní a tu neobyčejnost má patrně v genech (pokud věříte na genetiku). Na Šmejdech si už ověřila (a my s ní), že umí velmi pěkně vyprávět, umí být zábavná a současně dobře podat i tragické věci, umí pracovat s emocemi lépe než mnoho profesionálních spisovatelů. Tahle kniha v sobě slučuje dětské vidění Bylo nás pět, komiku podobnou Díky za každé nové ráno... a mnohem víc – zajímavý život, fascinující zážitky i emoční vyrovnávání se s osobním traumatem. Živelnost jejího vyprávění je sice pro redaktora trochu noční můra, ale knížka stojí za to.

A co Trosečník sibiřský?

Tato nová kniha mapuje pro změnu dětství a dospívání otce autorky, narozeného v Sovětském svazu ruské matce a českému otci ve třicátých letech minulého století, tedy za Stalinovy diktatury.

Je pravda, že v poslední době toho bylo o ukrutnostech stalinismu napsáno i nafilmováno poměrně hodně a to většinou z pohledu dospělých perzekvovaných osob. Trosečník sibiřský je však pozoruhodný právě tím, že ty zlé a nepochopitelné časy jsou tentokrát viděny očima malého chlapce, což dodává příběhu jistou odlehčenost.

Kromě poutavého děje plného nečekaných zvratů, vyprávěného ve svižném tempu, nám kniha nabízí navíc zamyšlení nad zmatky v duši dítěte, které neví kam patří, neví kde je jeho vlast a necítí se být ani plnohodnotným Rusem, ale ani Čechem.

Tato ztráta integrity a vykořeněnost je tak možná jednou z nejkrutějších daní, kterou za opovážlivost svých rodičů opustit domov, platily ve všech dobách, co svět světem stojí, všechny děti všech utečenců.

Jak bude kniha vypadat a kdy se jí dočkáme?

Kniha by měla vyjít v záři 2018 v nakladatelství PETRKLÍČ

Ilustracemi knihu vybavila sama autorka. Stejně jako si sama navrhla i obálku, která by měla vypadat hodně retro a zároveň lehce použitě, aby hned na první pohled evokovala dobu, ve které se děj odehrává.

Předpokládaný počet stran by měl být včetně obrázků asi 350.

Počet výtisků a kvalita tisku, tedy zda budou opravdu všechny ilustrace barevné, gramáž papíru, vazba, to vše se bude odvíjet od vašeho zájmu projekt podpořit a rovněž bude záležet na dohodě s nakladatelem.

Takže čím více se nám, respektive vám, podaří navýšit cílovou částku, tím kvalitnější kniha může vzniknout.

Audiokniha

Zároveň s tištěnou verzí knihy, bude malým nákladem vydána i její audioverze na CD, koncipovaná jako autorské čtení.

I v tomto případě se bude počet vyrobených cédéček odvíjet od vašeho zájmu.

Na co všechno budou vaše finanční příspěvky použity

1. Odměna pro nakladatele, která zahrnuje korektury, tisk a distribuci. Přičemž sám pan nakladatel Jiří Himal se bude na výrobě knihy podílet vkladem 30%.

2. Odměna pro výrobce audioknihy

3. Náklady na pronájem sálu kina Ponrepo + náklady na pohoštění

Na závěr nezbývá než poděkovat, že jste projektu Trosečník sibiřský věnovali Váš drahocenný čas a pozornost. A pokud se rozhodnete Trosečníka sibiřského podpořít a pomůžete mu vyletět do světa věřte, že nebudete litovat!

... a ještě něco navíc

Ukázka z 15.kapitoly:

….A ten vlak nás nejenže nedovezl až k pohoří Pamír, ale nedovezl nás ani k našemu cíli – hornickému městečku Šurab. Koleje totiž končily v zastávce Melnikovo a tam odtud nám zbývalo ještě do Šurabu nějakých dobrých padesát kilometrů. Nedalo se ale nic dělat. Tatínek oběhl nádraží a sehnal pro nás řidiče s malým rozhrkaným náklaďáčkem. Maminka se tedy moc nadšeně netvářila a vrhala na tátu vyčítavé pohledy. Pak se ale uvelebila s Lidunkou na klíně do kabiny vedle řidiče a my ostatní jsme se poskládali i s tatínkem a všemi věcmi na korbu. Na korbě bylo příjemně. Svěží větřík nás ovíval, takže i to úmorné jižní slunce bylo o něco snesitelnější. Sotva jsme ovšem takto jeli pár minut, náklaďáček zastavil.

"Co se děje?" divil se otec a šel za řidičem, který mezitím vystoupil ze své kabiny, ukroutil si papirosku a ve stínu moruše klábosil s nějakým místním dědkem v dlouhém županu s malou vyšívanou čepičkou - ťubitějkou na hlavě .

"Co by se dělo?" opáčil řidič. "Dál silnice nevede, tak si račte vystoupit!"

"Jak nevede? Zaplatil jsem vám přeci za odvoz do Šurabu docela slušnou částku a vy jste slíbil, že nás tam dopravíte!"

"Ale ovšem, že vás tam dopravím. Za chvilku sem dorazí vaši průvodci s velbloudy a osly a pojedete dál."

Maminka, když slyšela o velbloudech, se rozplakala a prohlásila, že z auta nevystoupí a že chce zpátky domů do Čeremchova.

"Neblázni, Toničko! Víš přeci, že to není možné! Já ti přísahám, že jsem netušil, že do Šurabu nevede železnice, když se tam těží to uhlí."

Bohužel tenhle paradox nebyl ani zdaleka jediným paradoxem sovětského hospodaření. Dá se předpokládat, že nejprve zřejmě nějací geologové udělali před lety průzkum a objevili v Šurabu zajímavá ložiska uhlí. Pak se na velbloudech navozila důlní technika a uhlí se začalo těžit, pak si možná vedení vzpomnělo, že by snad bylo dobré postavit pro dělníky nějaké ty domky, no a teprve potom nějakou osvícenou hlavu napadlo, že by možná nebylo vůbec od věci protáhnout železnici až k těm dolům, aby se uhlí nemuselo vozit na velbloudech padesát kilometrů daleko.

"Jestli madam nechce jet na velbloudovi, tak nejbližší vlak z Konibodamu do Šurabu pojede možná tak za půl roku," prohlásil řidič, a když maminka vystoupila, skočil do auta a přenechal nás svému osudu.

Stařík v županu už mezitím odněkud přivolal naše průvodce, kteří s černými vousy a dlouhými kinžály za pasem vypadali spíš jako loupežníci, a ti přivedli osly a velbloudy a uvázali je k ohradě.

Nikdy předtím jsem velblouda neviděl, leda na obrázku a ta obrovská zvláštní zvířata ve mně budila veliký respekt, když tak přešlapovala kousek od nás svými zvláštními kopyty, která vypadala spíš jako velikánské tlapy se dvěma prsty, a koulela velikýma očima s dlouhými řasami.

Za to oslíci, ti se mi zalíbili hned a byl jsem nadšením bez sebe, když jsem se dozvěděl, že na jednom z nich pojedu já a na druhém Evžen. Průvodci pak pomohli tátovi upevnit naše zavazadla na velbloudy, které před tím donutili bičem, aby si lehli, a pak mámu a obě děvčata posadili do velikých košů zavěšených na hřbetě jednoho z ležících velbloudů. Mamince se tedy nastupovat do toho koše vůbec nechtělo a stále něco namítala, ale moc platné jí to nebylo.

Ale táta, ten měl jednoho velblouda dočista sám pro sebe a zacházel s ním s takovou samozřejmostí, že mě napadlo, jestli se náhodou velbloudi nechovají i tam u nich, v tom jeho dalekém Československu.

Oba naši průvodci si ještě hodili přes rameno pušky, což maminku asi docela dost znervóznilo, protože když to viděla, tak se pokřižovala. A pak začali práskat biči a něco nesrozumitelně pokřikovali, dokud se všechny ty koráby pouště i se svým nákladem za hlasitého bečení kymácivě nepostavili na nohy. Pak ti "loupežníci" nasedli taky na své oslíky a celá naše karavana, sestávající ze čtyř oslíků a čtyř velbloudů, se dala do pohybu směr Šurab.