Podpořte překlad a odbornou redakci prvních Listů trávy Walta Whitmana, aby toto brooklynské D.I.Y. vydání (1855) mohlo po více než 160 letech burcovat k odvážnějšímu životu české čtenáře.
Autor: Skovajsa a Stinka
Praha, Česko
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 9.7.2017 v 15:35.
Podpořte překlad a odbornou redakci prvních Listů trávy Walta Whitmana, aby toto brooklynské D.I.Y. vydání (1855) mohlo po více než 160 letech burcovat k odvážnějšímu životu české čtenáře.
V čase digitální otupělosti je dobré potkat tohoto tuláka, který svým psaným hlasem burcuje čtenáře z lhostejnosti a apatie a vábí ho, aby obnovil zázračný kontakt s tím, čemu říká „skutečnost“.
Whitmanovu dílu se interpretačně věnuji řadu let a jeho étos jsem podrobně teoreticky popsal v knize Psaný hlas, která vyšla v roce 2015. Od stejného roku překládám jeho nejdivočejší knihu, první vydání Listů trávy, které zatím v českém jazyce neexistuje. Jde o rozsáhlou lexikální masu, s níž pracuji tak, aby při čtení rozhýbala celé tělo současného člověka a rozproudila v něm sounáležitost se vším živým.
Mám velké štěstí, že můžu na překladu spolupracovat s muzikantkou, spisovatelkou a redaktorkou Hanou Lundiakovou, jejíž písničky a knihy mám velice rád a jejíž hudební a jazykový cit pomáhá Listy trávy rozhýbat a roztančit. S ohledem na barvitost, živelnost a silně smyslovou, až erotizující povahu Whitmanova básnického textu je Hanka aka Stinka nejšťastnější volba.
Proč překládám Whitmana?
Whitman měl v mém životě veskrze pozitivní vliv, a proto chci silný hlas prvních Listů zprostředkovat i dalším. Překládám jenom autory, kteří mě oslovovují. Přeložil jsem Eseje Henryho Millera a řadu dalších překladů jsem vydal časopisecky (D. H. Lawrence, Thomas Wolfe, Bob Dylan, Denise Levertov, E. M. Forster, Ann Beattie aj.). Whitmana jsem detailně porovnal s Henry Millerem v knize Psaný hlas. Whitmanův hlas podnítil i můj současný odklon od literární vědy k písňové folkloristice.
Proč „listy“, a ne „stébla“?
Titulní „Leaves of Grass“ překládám jako „listy trávy“, a ne jako v české tradici vžité „stébla trávy“. Učinil jsem tak ze tří důvodů. Především jsou to právě „listy“, a ne „stébla“, které odkazují jak k potištěným listům v knize, tak k listům lipnice a psárky, nejběžnějších trav. A v závěru Whitmanovy skladby právě živé, zelené listy trávy nakonec potištěné listy v knize nahradí. Za druhé: V angličtině Whitmanovy doby existovalo obvyklejší sousloví „spears of grass“, zatímco „leaves of grass“ bylo méně obvyklé a snad i míň „poetické“. V podobném vztahu jsou spojení „stébla trávy“ vs. „listy trávy“ v současné češtině. (A že tomu v současné angličtině spíš už tak není, má na svědomí zřejmě i jméno Whitmanovy skladby!) A nakonec chci novým titulem odlišit tento překlad brooklynského vydání Leaves of Grass (1855) od stávajících českých překladů vydání Leaves of Grass poslední ruky (1891).
Proč první vydání z roku 1855?
Psaný hlas prvního vydání Listů z roku 1855 je v porovnání s pozdějšími edicemi Whitmanovy sbírky knihou s nejradikálnějším étosem a nejspontánnějším gestem. Všechny dosavadní české překlady (J. Vrchlický, P. Eisner, Z. Urbánek a J. Kolář, I. Skála) vycházejí z vydání poslední ruky (1891). Od něj se však vydání prvních brooklynských Leaves of Grass (1855) výrazně odlišuje. Nejde jenom o nově přeloženou Whitmanovu předmluvu, kterou v následujících vydáních Whitman zkanibalizoval do veršů „nových“ básní, ale především o to, že textové, typografické a grafické rysy prvního vydání z roku 1855 nesou rysy spontaneity, neukončenosti a nedokonalosti ústní promluvy.
Právě v prvním, brooklynském D.I.Y. vydání, které překládáme, Whitman nejintenzivněji „píše hlas“: prostředkem je mu volný verš s častými mnemotechnickými paralelismy jako v Bibli, lidové písni nebo v říkadle. Chce dosáhnout toho, aby si čtenáři při čtení Listů – nejlépe nahlas a za chůze – uvědomili Boží jiskru v sobě, druhém člověku, v myši i listu trávy a aby podle tohoto zjištění také žili.
Whitman básně netituluje, nepodepisuje se na obálku a nevadí mu různé protimluvy, logické lapsy, vulgarismy. V pozdějších vydáních, doplněných o řadu nových básní, nahrazuje paralelismy princip textového výčtu a z divokého barda se stává literát a „dobrý šedý básník“. Ne tak však ve vydání 1855, kde Whitman intuitivně a naléhavě pracuje se nezáměrností. Nejenom v tomto aspektu svého počínání připomíná Vladimíra Boudníka! Současný překlad hledá adekvátní protejšek k těmto rysům brooklynských Leaves of Grass (1855).
Je to hotový, moc Vám všem děkujem! Uvidíme se s Váma všema na vernisáži v prosinci, když tam dojdete nebo minigolfech nebo přednáškách nebo od nás Listy (a jiné) dostane aspoň poštou! Nebo se uvidíme jinde. Dáme vědět mailem. Do té doby koukejte pod podešve svých bot! Díky moc! Ondřej + Hanina +…
VíceDíky moc, jste moc milý, ženy a muži, kvakeři a nekvakeři, brzo vás všechny obejmu v češtině. Jste skvělí, miluju Vás! Ještě máme zhruba týden a pak půlrok než na vás vykouknu z listů a ukážu vám, jak na to! -- Walt Whitman
Více
Komentáře