Byl jsem s paničkou v Praze a panička měla nápad, že mi objedná plošinu do vlaku na nádraží, kde nejsou zvýšená nástupiště. Nápad to byl dobrý, protože vyskočit kolmo dva metry do výšky mne už zmáhá a v poslední době jsem opakovaně ze schodů spadl a panička mě musela chytat. Jenže panička netušila, že objednání plošiny bude akce na několik dnů. Panička ji objednala a poprvé jí volali 5 dnů před cestou, že si objednala špatný vagon, že vozíčkář nemůže jet třídou, kterou si objednala. Panička vysvětlila, že není na vozíku, že má asistenčního psa a plošina je pro něho. Paní si tedy oddechla a pravila, že nebude problém. Druhý telefonát následoval den před cestou, kdy se dotazovali, zda opravdu pojedeme. Panička cestu potvrdila. No a smršť telefonátů nastala v den cesty. Paničce střídavě volali z Regiojetu, kterým jsme měli cestovat a z Českých drah, které měly zajistit plošinu. Panička neustále dokola vysvětlovala různým lidem, že není na vozíku a pojede s asistenčním psem. Ve finále jí volala nějaká paní, že musíme být už půl hodiny před odjezdem vlaku na nástupišti, aby nás mohla s vozíkem naložit… Panička se už vozík nesnažila vyvrátit a jen nesměle namítla, že vlak přijíždí do stanice deset minut před svým odjezdem a že tedy ani nebude kam nakládat a paní ji seřvala, že to není její problém. Chudáci vozíčkáři, pro ně musí být cesta vlakem snad náročná jako expedice na Měsíc. A víte, jak to dopadlo? Nakonec jsme přišli k vlaku, požádali o plošinu, která stála na druhém konci nástupiště, a stevard pravil, že na psa plošinu nebudou tahat, vzal mě do náruče a vynesl až na místo ve vagonu. Chytl jsem strašnou paniku, protože jsem měl strach, že mě chtějí unést a panička se mi ztratí. Už nikdy víc. Takový stres, fuj. Poslední telefonát panička přijala asi minutu před odjezdem. Volali jí z Regiojetu, že vlak odjede bez nás, protože jsme se nedostavili k plošině. Zřejmě se diví ještě dnes, když jim panička suše oznámila, že sedí ve vlaku i s vozíkem, pardon, se psem. Děkujeme za příspěvky a mějte fajn den.