Česky
English
Slovensky
Festival Strakonice nejen sobě, jehož nultý ročník se bude konat 10.–13. září 2015 na 15 menších či větších scénách po celém městě, se blíží mílovými kroky.
Akce má i svou crowfundingovou kampaň na serveru HITHIT.CZ, kde se filantropové skládají na nízkonákladový festival. Na něm vystoupí kolem 350 účinkujících, z toho jen 29 strakonických kapel. Všichni vystupují zadarmo, stejně jako pořadatelé akce si nenárokují žádné honoráře a vstupné na všechny pořady bude zdarma. S blížícím se datem festivalu, jemuž bude 9. září od 17 hodin předcházet kulturní fórum – veřejná diskuze v rytířském sále strakonického hradu o budoucím financování strakonické kultury, jsme si povídali s hlavními pořadateli festivalu Petrem Hnilem, Janem Rausem a Martinem Vadlejchem.
Kdo byl iniciátorem festivalu a přišel s ideou akce Strakonice nejen sobě? Co tomuto nápadu předcházelo?
Petr Hnilo: Po mém spíše okolnostmi vynuceném příchodu do Strakonic po asi 18 letech jsem si říkal, co tady vlastně budu dělat ve svém volném čase, když jsem odtud už jednou z podobného důvodu odešel. Navíc jsem věděl, že budu mít několik let hodně práce a času málo. Nejdřív jsem doufal, že budu s někým spolupracovat na podobném principu, jako tomu probíhalo s píseckým Píčkem, ale brzy jsem narazil, protože tahle scéna je ve Strakonicích maličká, navíc tady do značné míry chybí povědomí o tom, jak vlastně vypadá. Kdybych chtěl tohle dělat samostatně, první roky bych se nedoplatil. Pak jsem si všiml, že Strakonice jsou výjimečné množstvím toho, co působí v oblasti kultury a napadlo mě, že nebudu něco vozit do Strakonic, ale že budu Strakonice vozit ven. Oslovil jsem malíře Jiřího Mášku a vznikl dobrovolný a v podstatě bezplatný projekt Strakonice v Republice, se kterým jsme zatím byli v Písku, Praze a Českých Budějovicích a budeme samozřejmě pokračovat. Princip spočívá v tom, že v rámci vernisáže Jirkových obrazů se koná maximálně hodinový program tvořený pouze tvůrci ze Strakonic – konkrétně především z členů Loutkové scény Radost, Divadelního souboru Čelakovský, SHŠ Vendetta, dudáky, hostem sochařem Tomášem Havlíkem a dalšími – který nad rámec vernisáže propaguje strakonickou kulturu a snaží se v místě navázat další kontakty. Sešla se prima parta a já jsem věděl, že tuhle akci budu muset jednou ukázat ve Strakonicích, už jenom proto, aby strakoničtí věděli, s čím je vlastně svévolně a podle našeho výběru reprezentujeme. A když postupně přišel čas a já začal přemýšlet o tom, jak to udělat, říkal jsem si, proč bychom se měli omezovat pouze na účastníky projektu Strakonice v Republice, že by to mohlo být větší. Do toho přišly volby a do určité míry se zvýšila pravděpodobnost, že by to šlo udělat ve větším měřítku. Věděl jsem, že dál už to přesáhne moje schopnosti, a šel jsem s tímhle nápadem za Martinem Vadlejchem, který překvapeně odpověděl: „O něčem takovém přemýšlím už dva roky!“ A už to jelo.
Představte stručně svou roli v produkci festivalu. Kolik lidí vyslyšelo výzvu, aby se zapojili do produkčního týmu a kolik lidí celkem se bude podílet na organizaci akce?
Petr Hnilo: Ze začátku jsme byli dva, pak tři, pak čtyři, pak nás bylo pět, šest – a už se těch lidí ani nedopočítám. Odhadem několik desítek.
Martin Vadlejch: Při realizaci zastupuji sdružení Sunshine cabaret a jeho role je především poskytnutí zázemí a background už realizovaných projektů ve Strakonicích, v Čechách i v zahraničí
Jan Raus: Já se festivalu účastním jako organizátor a nejspíš i jako účinkující. Z organizačního hlediska mám na starosti věci spojené s technickou a logistickou podporou a mediální prezentací akce směrem k médiím, Jelikož je celý festival založen na bázi dobrovolnosti, lze v podstatě říct, že každý, včetně mě dělá to, co je právě potřeba a zadarmo.
Více z rozhovoru se dozvíte na blogu Zbyňka Konvičky.