ZA HRANOU
Do masa nebe
pevně zahryznutí
už nám tak jebe
z poměřování pér
a HDP
už jsme tak daleko
že každé naše rozhodnutí
každý náš nádech o překot
někomu někde ublíží
Co odpovím
až se mě mlha zeptá
jak jen jsme takhle
zvládli žít?
Někdy si říkám:
Ať už jdou do řiti
ti přesluhující prevíti
co kopali hrob světu
a teď litují Grétu
že nebude mít maturitu
ani ová
v příjmení
ať se jdou schovat
ať už je někdo založí
do tlustého šanonu
a zapomene v archivu
dlouhého a zbytečného mamonu
ať už přestanou prasit
každý náznak krásy
ať přestanou lhát, že nejvíc záleží
na tom, co můžeš zpeněžit
Ale ne,
hněv není řešením nikdy a ničeho
a dost težce je přece
i bez něho
K čemu by bylo zachovat život
kdybychom přišli o něhu?
Lišejník vždycky přemůže traverzy,
jsou celé říše zarostlé pýrem
i deštnými pralesy
kopce, co byly kdysi chrámy
bozi, co zůstanou navždycky sami
některý z nich asi smál se nezřen
když loni vědci našli laserem
zapomenuté předmájské město
na 20 milionů lidí tu žilo
vraždilo se a souložilo
na území velikosti Londýna
a není přesto
na co vzpomínat
Přítomnost není nevinná
ale minulost je protřelá bordelmamá
s dýkou a oprátkou v peřinách
a nahá křičí na nás
hlasem ostrým jako katana
jako první dáma Keny Arkana:
musíte znovu stát se lidmi!
Ale řekni mi:
byli jsme lidmi někdy vůbec?
Možná že není kam se vracet
možná je tohle civilizace
z posledních
ale teprve
první šance
usmířit v sobě satana
dát vale maskám
a stehem své krve
jemně a pevně
prošít horizontálu času
vertikálou, které se říká láska
Všechen ten zmatek
mezi námi
Všechno to uhýbání
před pravdou
jako před tsunami
Všechen ten křik
proti vlastním stínům
i proti zkurvysynům
kteří si hrajou s jazykem a s klimatem
jako kocouři s krysami
kterým už před ňákým pátkem
přerazili páteř
není to všechno křik proti času
křik proti životu
ve jménu jeho zachování?
je to hrozná
strašlivá myšlenka
ale pořád mě dohání
vrací se
jako sníh, který se opozdil
o celé měsíce
je to hrozná
strašlivá myšlenka
myšlenka prostá jako zástava srdce:
má to tak být.