Kniha O hovnech a jiných běsech

Jak to začalo

Tak jako na počátku všeho bylo Slovo, tak stála u nápadu dát dohromady knížku O hovnech a jiných běsech nepatrná Historka. Šel jsem po hlavní silnici z Tesařova do Desné v Jizerských horách. Smrákalo se. Po pár stech metrech jsem ucítil tlak v břiše. Zavináč, kterého jsem pozřel v hospodě, vstal po několika pivech zázračně z mrtvých a dral se ven. Normálně by to nebyl žádný problém. Odskočil bych si do lesa nebo do příkopu. Jenže byl leden a sněhové mantinely kolem silnice se tyčily do výšky téměř dvou metrů. Každý, kdo se do podobné situace někdy dostal, ví, že když nastane, dokáží střeva vystavit člověka mukám pekelným. Po dvou útrpných kilometrech jsem narazil na hospodu. Vpadl jsem dovnitř a nerozhodně se zastavil ve dveřích. Všichni v začouzeném lokále ke mně obrátili hlavu. Nemusel jsem nic vysvětlovat. Mé vypoulené oči to řekly za mě. „Doprava a úplně dozadu!“ zvolal chlapík za pípou. Stihl jsem to v poslední vteřině bez úhony.

Občas jsem dával různě obměňovanou historku u piva k lepšímu a brzy zjistil, že podobných případů, z nichž některé končí podstatně hůř, koluje mezi lidem hospodským bezpočet. Začal jsem si je zapisovat a občas přemluvil vypravěče, aby svou historku převedli z verbální roviny na papír.

Co je můj cíl?

Pobavit čtenáře a proto jsem ke spolupráci přemluvil malíře, kreslíře a ilustrátora Petra Urbana.

Detaily

O hovnech a jiných běsech je soubor povídek, vyprávění, krátkých příběhů, anekdot, básní, internetových diskuzí, které mají, jak název předjímá, jedno nepříliš vonné téma. Podobných historek koluje mezi lidem hospodským bezpočet, ne všechny se však dají z ústního podání převést do psané podoby. To uměli jen geniální spisovatelé, jakými byli Bohumil Hrabal nebo Jaroslav Hašek, z jehož díla se některé texty na toto téma v knize také objeví. Almanach O hovnech a jiných běsech nechce těmto velikánům konkurovat ani se netváří jako vysoká literatura. Snaží se jen poctivě odvyprávět veselé historky tak, aby neurážely jemnocit „paní lékárníkové“ a snad čtenáře i trochu pobavily. Zároveň se jeho autoři omlouvají Gabrielu Garcíovi Márquezovi, že si drze vypůjčili a parafrázovali název jeho knihy O lásce a jiných běsech.

... a ještě něco navíc

Dvě ukázky z knihy:

Ze vzpomínek sólisty ND Praha

Don Giovanni ve Stavovském divadle. Skončilo první jednání. Odpočívám v šatně a cítím nepříjemné zaškrundání v břiše. Napadlo mě, že bych měl jít na záchod, ale pak jsem si řekl, že to vydržím. Na velkou už chodím zásadně jen doma. Doma je doma.

Začal druhý akt. Leporello má hodně práce, jeho pán Giovanni ho úkoluje tak, že není čas si odskočit. Škrundání se opakovalo častěji a častěji. Prosil jsem sv. Cecílii patronku divadla, aby mi pomohla, ale asi měla jinou práci a taky W. Amadeus nezkrátil představení ani o notu.

Během závěrečné scény smrti Dona Giovanniho jsem věděl, že pokud nezmizím z jeviště, bude zle. Rozhodnutí bylo rychlé. Utekl jsem od svého pána v místě, kde Kontur zpívá k Donu Giovannimu, že si ho vezme na onen svět.

 Vletěl jsem na dámský záchod. V poslední vteřině jsem serval kalhoty a vyprázdnil obsah svého tlustého střeva do mísy. Neutřel jsem si zadek, natáhl gatě halabala a vrátil se na scénu. Skoro včas. Nestihl jsem jediné slovo: si, si. Zřejmě si toho nikdo nevšiml.

Ale při děkovačce nikdo vedle mě nechtěl stát, natož mě vzít za ruce.

„Ty, vole, ty ses posral,“ řekl mi kolega Don Giovanni.

„Ne, stihnul jsem to!“ bránil jsem se.

„Tak se podívej zezadu na boty!“

O čem si holky povídaly u kávy

„Když jsem ještě učila, stala se mi taky pěkná příhoda,“ začala vyprávět vysoká, nakrátko ostříhaná dáma. „Byla jsem s dětmi ze třetí třídy na procházce. Jaro bylo v plném rozpuku. Šli jsme a já jim ukazovala - tohle je pampeliška lékařská, neboli smetánka, tady to je kopřiva dvoudomá, támhle u potoka roste podběl lékařský…

Pak jsem je učila rozeznávat ptáky. Kosa, sýkorku. Vysvětlovala jsem jim, jaký je rozdíl mezi vrabcem domácím a polním.

A jak tak mluvím a mám otevřenou pusu, přeletěl nade mnou nějaký pták a vydělal se mi přímo na spodní ret…“

Dámy vedle u stolu se zasmály a můj přítel Josef ukryl svůj úsměv do dlaně. Já jakoby nezúčastněně listoval v knížce o fanatismu.

„Co si dělala?“ položila Vlasta logickou otázku.

„Stála jsem tam jako Lotova žena. Děti se mi smály, ukazovaly si na mě, ale nejvíc mě dorazila Jaruška Burdová, dneska z ní je lékařka, když se mě zeptala – paní učitelko, byl to vrabec polní nebo domácí?“

Něco o mně

V první polovině svého profesního života jsem byl vychovatel mládeže. Po roce 1989 jsem se stal novinářem (Deníky, MFD, volná noha) v domění, že konečně se bude moci psát o všem. Později, kdy jsem prohlédl svůj omyl, jsem napsal několik knih. Například Případ spravedlivého vraha, Petr Pávek: Mám vizi, Koktejlový úkrok Otýlie B., Román pro Quida, rozhovor - knihu s legionářem Stanislavem Hněličkou: Byl jsem tobruckou krysou, nebo vzpomínkovou knihu na legendu Jizerských hor Gustavu Ginzelovi (Podivín, který okrášlil svět a neb Vzpomínání na G. Ginzela).

Proč to dělám?

Na světě je v poslední době málo legrace. V hospodách, když už do nich někdo chodí, se nevyprávějí vtipy ani veselé historky. Mobily a iPody zabíjejí hospodskou kulturu. Sbíráním historek jsem se snažil po dobu téměř celého roku zábavu u piva trochu rozproudit a občas se to i podařilo. Důkazem může být tato kniha, kterou se však bez drobných donátorů vydat nepodaří. Při jejím sestavování a psaní jsem se bavil a doufám, že se budou bavit, když všechno dobře dopadne, i čtenáři.