Život s Gizem je kniha plná příběhů a barevných fotografií, určená především pejskařům, ale zdaleka nejen jim, a neměla by chybět v knihovničce zájemců o psy pasteveckých plemen.
Autor: Miroslav Rosendorf
Ústí nad Labem, Ústecký kraj, Česká republika
Všechno, nebo nic. Projekt skončil 4.8.2015 v 11:36.
Rád bych v tuto chvíli jediný exemplář knihy rozmnožil, aby se jeho klony mohli těšit i další lidé, zejména ti z řad čtenářů, kteří mě k vytvoření knihy dokopali a do celého projektu uvrtali. Věřím, že by kniha mohla přinést potěšení i těm, kteří dosud neměli možnost se s Gizeminy příběhy seznámit.
Autor na 256 stranách, z nichž zhruba dvě třetiny zabírají barevné fotografie (těch je v knize na křídovém papíře více než čtyři sta) popisuje tu více, tu méně vtipnou formou život s fenou kangala neboli anatolského pasteveckého psa. Snaží se jednak pobavit, jednak vystihnout alespoň základní rysy povahy a chování natolik specifického plemene, jakým jenom pastevecká plemena jsou.
Jaroslav Achab Haidler, herec ústeckého Činoheráku, o knize napsal:
Gizem zní divně. Jako lék nebo tajemství. A turecky „tajemství“ skutečně znamená. Což jsem se ovšem dozvěděl teprve z knihy, která pro změnu chutná zase jako lék.
Pejskař je divný tvor. A jedině pejskař porozumí, proč on a většina jinak docela „normálních“ lidí bez skrupulí zničehonic začne mluvit jako totální dement. A ke všemu, považte, na zvíře! Zvířata mají orat, dojit, hlídat a být jedena. Používána a jedena. Všechna. Stejně jako se jinde než v Evropě jedí například morčata, jež prý mají čich stejně citlivý jako ten pes. Pejskař ovšem to divné mluvení na zvíře pochopí. Má totiž na pejskaře čuch.
Možná si tu a tam nějaký ten pejskař taky (stejně jako autoři knihy) píše nějaké ty čoklí deníčky. Vždyť ono takové štěnisko je do jisté míry dojemně ňuňaté, bezbranné, chlupaté huňaté mimčo. Tomu se (alespoň ze začátku) odolat nedá. Pár takových deníčků si už určitý čtenářský zájem získalo. Dokonce i u dvounožců bezepsých, včetně několika málo kočkařů. Ale to jsou jen čestné literární výjimky. Některá čokl-story jsou vlastně jenom na obyčejné čtenářské: Hmmmm… Dobře napsaný text totiž potřebuje při svém vzniku srdce a při konzumaci výborný (skoro psí) sluch.
A tak, když se příběhy Gizem začaly seriálově objevovat nejprve na fejsbůku, ze začátku jsem na ně jen tak nedůvěřivě mrknul. Co to asi bude? Protože, přiznejme si, nikdo kromě vás (pokud jste pejskař tělem a duší) nemůže mít lepšího psa, než je anebo byl právě ten váš. Všichni ostatní jsou na omylu, a my je jen laskavě a moudře tolerujeme, protože moc dobře víme, že jedině ten náš je ten nejkrásnější, nechytřejší a prostě skoro člověk.
Zjistil jsem ovšem příjemně překvapen, že tohle psí povídání má jak srdce, tak i jazyk. Páníčkovo srdce, pěkné neologismy, nadhled nad všemi pejskařskými klišé a navíc - docela zvláštní úhel pohledu, s nímž lze lidské čoklení reportážně zachytit. Vše doprovozeno fotkami, což dělá z Gizem novodobou verneovku. Jestli jste ty kápitány Nemo někdy drželi v rukou (jakože určitě), vždy těch pár řádků pod ilustrací přímo nutilo si kapitolu přečíst. U Gizem je tomu obráceně. Dvounožec si přečte písmena a pak najednou (když už si to všecko nějak vy-imaginoval) dostane zatracenou chuť vidět to, co četl i v reálu. V dokumentu. A ono to sedí. Přesto to není ilustrace z verneovky. Text jakoby vznikal dřív. Tedy přinejmenším máte ten pocit, že se nejdřív napsalo, a pak se teprve popadl objektiv, a šlo se to těm „bezepsým“ taky dokázat. Jako v National Geographic.
Tahle zvláštní sluchová a čichová stopa mne pak u seriálu Gizem držela vlastně až do jeho závěru. Už jsem vždy netrpělivě čekal, kdy přijde další díl příběhu, který se z reportáže postupně víc a víc stával bezmála románem, pak thrillerem a nakonec skoro dramatem. A furt ta láska ke všemu. K čoklům, k jazyku i k fotografii. J. A. Haidler
Jsem, jak bývám často pejorativně označován, pravdoláskař, a nejen že mi toto označení nevadí, naopak, jsem na ně hrdý. Byl jsem rebel za režimu minulého, rebelem jsem i dnes. Ne snad že bych jím být chtěl a že by mě to bavilo, ale okolnosti mě nutí… Věnuji se hodně fotografování, a to nejen fotografování Gizem, ale zejména koncertů či divadelních představení. V současné době probíhá v ústecké galerii Oko již třetí moje výstava, tentokrát na téma Činoherák, tedy téma v Ústí nad Labem velmi žhavé. Občas i něco napíšu – kromě příběhů, jejichž hlavní hrdinkou je naše psí dáma, třeba i nějaký ten divadelní kus: na sklonku minulého roku uvedl právě Činoherák Ústí moji divadelní hru Ándrgraund, která na jednu stranu mnoho lidí pobavila, na stranu druhou řadě místních politiků po jejím shlédnutí naskákaly pupínky…
Komentáře