JAK TO ZAČALO?
Firma mě před 15 léty vyslala na dvouměsíční pracovní stáž do Německa, přičemž německy umím říct jen
„Guten tag“ a to díky Bolkovi Polívkovi.
Jak jsem tam tak sám bloudíval malým malebným městečkem Bad Soden v pochmurných podzimních plýskanicích, navečer sedával v šenku a ucucával jedno malé pivo, odvíjel se mi v mysli příběh. Tamní atmosféra, stesk po rodině, pracovní prostředí a vše okolo na mě zapůsobilo takovým dojmem, že jsem se o to chtěl podělit. No a po návratu domů jsem se pustil do psaní.
Příběh je zcela vymyšlený, občas jsem do něj ale vložil nějaké svoje zážitky. Jeden příklad za všechny: na vojně mě přejelo letadlo a byl jsem zavřený v base (na vojně) - to v knížce samozřejmě nemohlo chybět.
Román je psaný spíše humornou formou. Snažil jsem se ale, aby se střídaly emoce, radost, štěstí, obavy, trošku smutku, trošku vzteku, ale opravdu jen trošku. Čtenář by měl být po celou dobu spíš v pohodě, protože každý náznak neshody se hned velice rychle vyřešil ku spokojenosti všech postav.
CHARAKTERISTIKA KNÍŽKY
Hlavní hrdina tohoto veselého románu, mladý muž Standa Fojtů, není spokojený se svým dosavadním životem a proto odcestuje do Německa. Do plánovaného Frankfurtu ovšem nedorazí, protože se mu po cestě porouchá auto. Nový domov a práci tak najde v malém malebném lázeňském městečku Bad Soden, kde se seznámí s překrásnou dívkou. Štěstí se na Standu usměje i v podobě nového kamaráda, kterému pro jeho velkou jizvu na tváři říká Depejrak. Ten ale musí záhy odcestovat do Brazílie. Dívka jménem Marie žije sama, finančně je nadstandartně zajištěná, Standa ji několikrát navštíví a i když mluví rozdílnými jazyky, tak si velice rozumí. Oba se do sebe zamilují. Hlavnímu hrdinovi se tak splní to, co si vždy přál: mít sympatickou dívku, krásné bydlení a být bohatý. Je to však přesně to, co chtěl? A co přinese do tohoto vztahu návrat Depejraka z Brazílie?
Ve vyprávění Standa Fojtů často zabloudí do dětství, na vojnu a do doby po revoluci, aby se špetkou vtipu oživil tento příběh. Jak už to tak bývá, tak má i tato „pohádka pro chlapy“ nečekané rozuzlení a spoustu nepředvídatelných náhod, které po celou dobu udrží Vaši pozornost.
NĚCO O MNĚ
Jmenuji se Stanislav Frydrych (ročník 1968). Dětství jsem až do vojny prožil ve Velkých Karlovicích, vystudoval jsem strojní průmyslovku, dva roky jsem sloužil v Bechyni jako letecký mechanik, po vojně jsem chvíli bydlel i s rodiči na Vsetíně a nyní bydlím v Ratiboři u Vsetína s manželkou Petrou, dcerami Peťkou, Katkou a jejím přítelem Lukášem. Kromě románu „Nazdar, chlapi...“ občas skládám i básničky. To vše pod pseudonymem Standa Fé. Odmalička se mi líbil název Santa Fé, tak asi proto jsem zvolil tuto přezdívku. K mým koníčkům patří ještě kreslení portrétů podle fotky. Také rád hrávám na foukací harmoniku, ale bohužel jsem před rokem a půl úplně ohluchl na levé ucho, tak je to teď trošku složitější.
ROZHOVOR SE „SPISOVATELEM“
Tento rozhovor (viz níže v odkazech) je přes deset let starý a za tu dobu se některé věci změnily. Román byl původně na webovkách doplněn fotkami, které jsem sám nafotil, ale i stáhl z internetu, za což jsem dostal několikatisícovou pokutu. Proto jsem pak ihned všechny fotky smazal. Taktéž jsem s bolavým srdcem pro jistotu smazal i odkazy na písničky, které podle mě nádherně dokreslovaly atmosféru. Takže z tohoto „knižního muzikálu“ sešlo. Proto jsem možnost přečíst si tento příběh z webových stránek odstranil.
JAK BUDE KNIHA VYPADAT?
Odhadem bude mít 500-600 stránek. Na titulní stranu jsem použil kresbu neteře mého kamaráda. Přesně vystihuje začátek příběhu, aniž by autorka obrázku tušila, že nějaký román „Nazdar, chlapi...“ vůbec existuje. Jakmile jsem tu malbu uviděl, tak jsem hned věděl, že to je přesně ono!!!
A proč chci knížku vydat jako dárkový balíček? Před pár lety mně jedna nakladatelka řekla, že jsem sice zdatný vypravěč, ale že chlapi vůbec nečtou, nekupují si knihy, takže o ni nebude zájem a vydání zamítla. No tak jsem si řekl, že kapkou slivovičky nikdo nepohrdne. A za druhé mě napadlo, že je spousta kuřáků, ale málokdo si koupí pro nic za nic doutník, takže tak.
KOMU JE KNIHA URČENÁ?
Jak už sám název napovídá, tak především chlapům a to všech věkových kategorií. Zejména však mužům středních let, kteří už mají leccos za sebou – první lásky, rozvody, zklamání, prohry v životě, podrazy, neúspěchy, krizi středních let, nesplněné sny, ale i úspěšné překonávání překážek a pokoru, když sám nemůže ovlivnit běh života. Každý chlap si tam něco najde – mladý i starý.
Přál bych si, aby se čtenář při čtení nějaké mojí vzpomínky třeba na základní školu, vojnu, randění, pařby apod. zasnil a sám si zavzpomínal na podobné situace, které kdysi dávno prožil.
I když je román od poloviny hodně zamilovaný, nevím, nevím, zda se bude ženám líbit. Nejspíš ten chlapský pohled na svět nebudou moc chápat a budou obracet oči v sloup a skřípat zuby.
ÚRYVEK - ZAČÁTEK PŘÍBĚHU
Když člověk přijde o rodiče, rozvádí se s manželkou a vyhodí ho z práce, tak to má jednu velkou výhodu. Už nemusí mít strach o rodiče, strach, že se rozvede, ani strach, že ho propustí.
Nazdar, chlapi. Přesně toto mě letos potkalo. Nejdřív mi na jaře zemřel táta, důchodu si moc neužil. Zanedlouho za ním odešla máma. V manželství nám to již delší dobu neklapalo, takže se na sto procent budu rozvádět. A aby toho nebylo málo, tak mě po šestnácti letech v jedné firmě propustili z práce. To by položilo i vola. Nemám sourozence a s manželkou Věrou jsme (teď už můžu říct naštěstí) nezplodili žádného potomka. Nic mě tu nedrželo a tak jsem se rozhodl, že zkusím štěstí v cizině. Potřeboval jsem zmizet, změnit prostředí, přijít na jiné myšlenky. A kdy jindy, než teď.
Zhluboka jsem se nadýchl. A ještě. A ještě. To je úleva, chlapi. No …úleva… jak se to vezme. Jedu do neznáma. Krásný západ slunce. Jak příznačné. Jedu za sluncem, jedu na Západ. Vstříc novému životu. V romantických filmech nebo westernech takto končí příběh. Můj příběh takto začíná. Ale no tak, fuj. Takové sladké žvásty, blééé. Na romantiku mě zase až tak moc nikdy neužilo. Trošku jo, ale vodcamcať pocamcať.
NĚJAKÁ PERLIČKA BY NEBYLA?
Tak třeba toto: román jsem začal psát odprostřed. Nejdřív jsem napsal kapitolu „Irský pub“, podle mě asi nejvtipnější část příběhu. A říkal jsem si, že to bude v podstatě jen veselá povídka. No a pak jsem psal dál, jak se hlavní hrdina po návratu z hospůdky prodíral životem v Německu. No a také naopak jsem musel psát i druhým směrem - jak se Standa Fojtů vůbec do toho Irského pubu dostal.
Po celou dobu psaní jsem nevěděl, jak příběh dopadne. Sám jsem byl na to docela zvědavý.
A připadal jsem si jak Belmondo ve filmu Muž z Acapulka. Se všemi hrdiny jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, jak Belmondo s Bobem Saint-Clarem.
A neuvěřitelně jsem se těšil, až si sednu k PC a budu snít a psát. Hlavního hrdinu jsem tak mohl poslat do Brazílie na karneval i na Maracaná na fotbalový zápas Flamenga. Při cestě zpět si ještě odskočili s frau Marií na Tahiti. Tam se prostě nejspíš nikdy nepodívám.
KDYŽ TAK NALÉHÁTE , TAK TADY JE JEŠTĚ JEDNA UKÁZKA Z KAPITOLY „IRSKÝ PUB“
Všiml jsem si, že Depejrak, i když z nich byl asi nejveselejší a nejrozvernější, se těchto posměšků na mou adresu nezúčastňoval. Dokonce na mě s omluvným gestem a šibalským úsměvem zamrkal jako by chtěl naznačit, že dnes jsou hold jeho kamarádi v náladě a ty jejich nejapnosti musím přetrpět. Aniž by však cokoliv řekl, tak jsem mu na jeho pokus o omluvu odpověděl:
„Žádný…problém.“ Rozuměli jsme si a zdálo se mi, že je rád, že se nezlobím.
Moji posměváčci si pro změnu poručili tequilu. Na ruku si nasypali trochu soli, slízli ji, šoupli do sebe obsah skleničky a zakousli se do citronu.
„Ááá, páni jsou světáci, hmmm,“ udělal jsem. Depejrak mi znovu ukázáním na skleničku pokynul, že objedná i pro mě.
„Tcc, takové patoky nepiju.“ Sice jsem to dnes už nechtěl míchat, ale co už…Ten šťouch si opravdu zasluhoval zapít. Barmanka byla zrovna kousek stranou, využil jsem toho a rychle si pujčil ze stolu prázdnou skleničku, aby to neviděla. Z boční kapsy jsem vytáhl plucku se slivovicu a nalil jsem si. Depejrak drcl do svých kamarádů a něco jim řekl. Asi aby koukali na mě, bo se všichni otočili. Možná zase čekali nějakou atrakci anebo si jen chtěli se mnou přiťuknout. Napadlo mě, že bych měl přípitek něčím okořenit, ať to není tak fádní. Fakt že jo, okořenit. To je to pravé slovo. Můj zrak spočinul na solničce.
„Tak hele koukejte, pánové. Takhle se pije u nás na Valašsku.“ Nasypal jsem si na hřbet ruky pepř a slízl ho. Němčoury přešel smích, zkoprněli, pár sekund byli úplně ticho. Šoupl jsem do sebe slivku a …Ježíšmarjá!!! Toto, chlapi, raději nikdy nedělejte! To bych nepřál ani novému příteli mé manželky!
Zalapal jsem po dechu, do nosu se mi vedralo ohromné šimrání a pálení. V krku jsem měl naráz místo ohryzku struhadlo. Z očí mi vytryskly slzy. No… měl jsem pocit, že ze všech otvorů na hlavě mi něco vytrysklo. A kdyby jenom na hlavě. Ze všech otvorů. I těch dole. Ale slzy to určitě nebyly. Rychle to něčím zapít! Anebo zajíst. Bohužel jsem měl svoje pivo vypité. Naštěstí měla barmanka na pultu misku s ovocem. Rychlostí blesku jsem se natáhl po jablku, určitě je hodně šťavnaté, alespoň jsem si to moc přál, aby mělo v sobě co nejvíc šťávy. Panebože, co to je zase za pachuť? Třikrát jsem se rychle do jablka naprázdno zakousl, ale nic. Skrz slzy jsem si bohužel nevšiml, že to jsou jen molitanové atrapy. Rozhlídl jsem se po Depejrakovi, abych od něj vyptal hlt piva, ale nikde jsem ho neviděl. Jak jsem se zahryzl do atrapy, smíchy se vyvrátil z barové stoličky a teď se marně pokoušel zvednout. Moc mu to nešlo a jeho rozparádění kumpáni mu také moc nepomohli – sami totiž měli problém udržet se na nohou. Bez jeho svolení jsem se tedy pořádně napil jeho piva. Škrábání v krku povolilo.
„A pak kdo tu dělá ostudu. Já se aspoň neválím po zemi,“ měl jsem v tuto chvíli navrch já. Podal jsem mu ruku a pomohl mu vstát.
„Na, dej si. To tě postaví na nohy,“ nabídl jsem mu plucku.
„Toto…být…slivovice. Regional…pití. Tento region…v Česká republika…jmenovat se…Valašsko,“ snažil jsem se popsat náš tradiční nápoj, na který jsou všichni Valaši náležitě pyšní a díky kterému jsme známí po celé republice. Někdy až moc známí, až z nás celá republika dělá neprávem jenom bandu ožralců.
Depejrak si lokl a pro změnu vyhrkly do očí slzy jemu.
„Ja, gut,“ zamlaskal.
UPŘÍMNĚ?
Upřímně Vám řeknu, že těch požadovaných 30 000 kaček bych samozřejmě někde v šuplíku vyhrabal. Ale... pointa je někde jinde. Odmalička, v podstatě celý život jsem se kromě zaměstnání snažil vydělat peníze i bokem. Na co jsem šáhl, to jsem podělal. Tak jsem o tom mém neumětelství napsal knihu. Představa, že ani na Hithitu nevyberu ani korunu je sice děsivá, ale co...šak su už na to zvyklý.
Náš skvělý komik Vlasta Burian říkal: „Raději ostudu, jak nudu.“ No, já o ostudu už moc nestojím (bejvávalo ), tak bych Vás chtěl co nejlaskavěji požádat o zasponzorování vydání tohoto románu, za což Vám pošlu jednu z odměn (anebo i více) a z celého srdce Vám moc děkuju!
Tož tak na Valašsku.
Aktuality
11.10.2024
SAZBA
Kamarádi a kamarádky. Kdybych to byl býval věděl, tak bych termín dodání knížky napsal rovnou do 3 měsíců po skončení kampaně na Hithitu. Vy, co mě znáte z práce anebo i ze soukromí, tak snad víte, že se snažím být spolehlivý a dochvilný. Takže tuto prodlevu snáším opravdu velice těžce. Mně…
Více
6.9.2024
DALŠÍ KROK HOTOVÝ !!! :-)
Drazí přátelé. V jakém stavu je knížka? Rukopis jsem poslal do nakladatelství a předpokládal jsem, že ho brzy vydají. Oni mně však doporučili jazykovou korekturu, kterou by sami udělali. Problém byl však v tom, že jejich spolupracovníci byli zaneprázdnění. Proto jsem sháněl jiné korektory. Někteří…
Více
Komentáře